Tohle je divný období, nemám ráda když v únoru svítí sluníčko a mi je vedro v kabátě. Bych ho teda nenosila, ale moje oblíbený koženkový sáčko už to má téměř za sebou a já prostě nemám jinou bundu. (A vůbec nemám co na sebe, a to mám dvě plný skříně hadrů.) Teda mám jednu objednanou, tak doufám že brzo dojde a že v ní budu vypadat jako člověk, aspoň v rámci možností.
Pak taky začala zase škola. Já vím, že jsem se na to těšila jak na spasení, ale teď mi to přijde prostě divný, chodit do školy. A taky je divný, že je další semestr a já nemám všechny zkoušky z toho minulýho. A ta přednáška dneska...ehm, prostě vůbec nevím, o čem byla. Ale těší mě, že nejsem sama.
A taky mi lezou uplně všichni na nervy. No, uplně všichni ne, s pár lidma jsem schopná se bavit, ale to je naprostý minimum. A většina těch, z kterejma jsem schopná se bavit se zas nebaví se mnou, takže je to fakt super. Samá pozitiva a sociální jistoty.
Jo, a myslela jsem si, že některý věci mi nic nedělaj, a není to pravda. Spolubydle hrabe, patrně z toho jejího novýho chlapa. A buď jsem paranoidní nebo se ke mě chová jak k malýmu děcku, který absolutně nic neví. A s některejma lidma se prostě nedokážu bavit, asi to souvisí s tím, že si myslím, že měli už dávno něco udělat a neudělali. A kdyby to udělali, bylo pro spoustu lidí všechno jednodušší. A nebo možná ne.
A šutr! Blbec jeden. Já vůbec nevím, jestli jsme pohádaný a nemluvíme spolu, tím pádem mu nemám psát, nebo jestli je všechno v rámci možností ok, a můžu mu klidně napsat, což mi ale stejně nezaručí, že si všimne, že existuju...a hlavně vůbec nevím, jestli pochopil, že jsem se s ním hádala...
A mám hlad, jdu vykrást Billu než mi zavřou.
