V neděli u mě byla Ada. Teda ona jenom tvrdí, že jela za mnou. Ve skutečnosti jela vykoupit kamínkový bonbony do stánku na nádraží. Což se jí nepovedlo, protože v pondělí jsem tam troje koupila. Už je nemám, jedny jsem rozdala a dvoje spapala v práci, když jsem se uklidňovala po tom, co jsem jednomu tatínkovi vysvětlovala, že kurz jeho dcery skončil před týdnem a že není můj problém, že on to neví. A že skutečně žádná výuka nebude. A že mě opravdu nezajímá, že on se žene z práce, aby dcerku dopravil na angličtinu. A že je víceméně jejich problém, že minule a předminule bez omluvy chyběli a tudíž se k nim informace o konci kurzu nedostala.
Při příležitosti Adiny návštěvy (po tom, co se pozdravila s myčkou, snědla poslední borůvky, co v létě nasbíral děda, prohlásila "tak sis mě zašpinila, teď si mě umeješ?" a pak mi zašpinila mejdlo, v jehož snědění jí zabránil fakt, že je magnetický, zneuctila tabuli a zatvářila se divně nad mým prvním gulášem) jsem si všimla, že máme na stolku adventní věnec. To jsme ho nezapomněli uklidit, to jsme v předstihu.
Včera (teda jakože předevčírem, mno, znáte moji teorii dnů... dokud nejdu spát, je dneska, až se vzbudím bude zítra... prostě v pondělí) jsem dojela do Brna za krásnýho chumelení. Mám ráda Brno a mám ráda chumelení, i když pak mám poďobkaný brejle a mokrý rukavice. Teda ty jsem samozřejmě měla mokrý z toho, jak jsme stavěli sněhuláka. Minisněhuláka. A jak jsou ty rukavice chlupatý, tak to byl minisněhulák se žlutejma chlupama. Možná tam ještě stojí. Nevím kam se dívá, protože jsme mu nestihli udělat obličej. Co taky chcete za 27 minut i s procházkou stihnout. Ale sebekriticky přiznávám, že mu to slušelo. Tomu sněhulákovi.
Hitparáda reakcí na zoufalý vzkaz kdekoliv vypadá nějak takhle: (Od nejlepší k nejhorší)
1. včasná starostlivá reakce
2. včasná jakákoliv reakce
3. žádná reakce
.
.
.
(dlouho nic)
.
.
.
xx. pozdní jakákoliv (i starostlivá) reakce
Mrznout má ještě týden!
Při příležitosti Adiny návštěvy (po tom, co se pozdravila s myčkou, snědla poslední borůvky, co v létě nasbíral děda, prohlásila "tak sis mě zašpinila, teď si mě umeješ?" a pak mi zašpinila mejdlo, v jehož snědění jí zabránil fakt, že je magnetický, zneuctila tabuli a zatvářila se divně nad mým prvním gulášem) jsem si všimla, že máme na stolku adventní věnec. To jsme ho nezapomněli uklidit, to jsme v předstihu.
Včera (teda jakože předevčírem, mno, znáte moji teorii dnů... dokud nejdu spát, je dneska, až se vzbudím bude zítra... prostě v pondělí) jsem dojela do Brna za krásnýho chumelení. Mám ráda Brno a mám ráda chumelení, i když pak mám poďobkaný brejle a mokrý rukavice. Teda ty jsem samozřejmě měla mokrý z toho, jak jsme stavěli sněhuláka. Minisněhuláka. A jak jsou ty rukavice chlupatý, tak to byl minisněhulák se žlutejma chlupama. Možná tam ještě stojí. Nevím kam se dívá, protože jsme mu nestihli udělat obličej. Co taky chcete za 27 minut i s procházkou stihnout. Ale sebekriticky přiznávám, že mu to slušelo. Tomu sněhulákovi.
Hitparáda reakcí na zoufalý vzkaz kdekoliv vypadá nějak takhle: (Od nejlepší k nejhorší)
1. včasná starostlivá reakce
2. včasná jakákoliv reakce
3. žádná reakce
.
.
.
(dlouho nic)
.
.
.
xx. pozdní jakákoliv (i starostlivá) reakce
Mrznout má ještě týden!
