Merry Christmas Everyone!

Předně bych vám chtěla sdělit, že mám splněný podmínky pro postup do dalšího semestru. Jsem na sebe hrdá. A taky mám konečně ukončenej třeťák, což včera dost vyšokovalo Sama. Myslel že mi je míň. No...míň:)

Poslední dobou se nějak pořád vyskytuju ve společnosti, co dělá ostudu. A vždycky jsem v tom nevinně. Teda, dobře, mělo mi být jasný, že když půjdu venčit Kalirku, že to nebude jen tak. Ok, mělo mi být jasný, že když si navlíknu na krk žlutý korálky s červenejma autíčkama, bude to budit pozornost. Ale fakt jsem nemohla tušit, že když nám dají na stůl svíčku, olivovej olej a párátka, že to Kalirka smíchá... V té kavárně můžou být rádi, že nevyletěli do povětří. A že jim nějaká párátka zbyla. Že jim tam vůbec něco zbylo, Feliska měla strašně žravou náladu. Ani se neptejte, co všechno jsem spořádala:D. (A my můžem bejt rády, že se nedívali do tý konvice plný kousků ubrousků hnedka.)
Včera (jakože 20. 12., ale jelikož jsem dneska ještě nešla spát, tak je dneska, i když by mělo být zítra, tudíž včera je včera. Chápete to?:D) byl skvělej den, prostě bomba. I když jsem musela vylízt z postele a jít na devátou chytat Claire na nádraží, a pak tam s kafem z Mekáče v ruce čekat, až dojdou ostatní. Kafe by mi vydrželo asi dlouho, kdyby kolem půl desátý nepřišel někdo rozespalej, a netvářil se jako kakabus, a já mu to kafe nestrčila do ruky. Pak ještě vánočku, kterou mě vybavila paní domácí. Pak teprve byl ochotnej se s náma začít bavit. (Věřte mi, kdybyste viděli jeho výraz, vrazili byste mu kafe do ruky taky.)
Postupně jsme dělali ostudu na nádraží, v Tescu, ve Vaňkovce (tam Claire vrazila do jedný paní a strašně vtipně zařvala - Claire, ne ta paní), zase na nádraží, kde se k nám přidali Pražáci (Monny přijela v úžasný čepičce, kterou mi pak dala, protože mi moc slušela O:-) a já v ní půjdu zítra na besídku, a bejvalý spolužačky budou strašně nadávat, že jim zase dělám ostudu. To maj za to, že si předtím stěžovaly:D) a vůbec ten ostatní zbytek a šli jsme dělat ostudu do Mekáče, protože tam mají lepší kafe. A oříškový McFlurry, o který se nedělím. Ani o jiný McFlurry se nedělím. V mekáči jsme si taky rozdávali dárky, protože budou Vánoce, jak jste si možná už stačili všimnout. Já jsem toho dostala spoustu, Medvídka, kachničku s potápěčskejma brejlema, dopisní papíry, bonbon v žlutým obalu, kostičku na krk, mno hafo toho:)A tu čepičku samozřejmě! (I moje maminka usoudila, že mi sluší!) Asi jsem byla moc hodná. A to ještě nepočítám autíčka od Kalirky a svíčku od Bertíka, díky který mi krásně voní pokoj po skořici. Ten brněnskej. Pak jsme šli na slíbený trhy. Já byla se Silvinkou na výstavě a tam měli tři exponáty! A každej v jiným patře! Jezdily jsme si je prohlížet výtahem.
Ostuda v restauraci a v čajce byla už pak prostě...klasická. Ale fajn, jako vždycky.
Prostě skvělý to bylo:) Největší radost jsem měla z toho, že moji maňásci na prst měly úspěch a líbily se:) Fakt.
Jenom mi na těhlech akcích vadí to, že se mi pak stýská. Strašně moc. A po někom se mi stýská ještě než stačí odejít, možná proto, že nevím, kdy se zase uvidíme. Vlastně...obvykle se mi až tak nestýská, teď je to nějaký speciální. Možná těma Vánocema. Jsem sentimentální. Strašně moc.

Tím jsem se dostala k nadpisu:)
Protože už Vám do Vánoc prostě nic nenapíšu, tak Vám sentimentálně popřeju krásný svátky plný pohody a skvělý atmosféry, šťastnej a úspěšnej novej rok a ať má Ježíšek velký sáně:)
Mám Vás ráda:-*

PS: Litry rumu, tuny drog, ať přežijem nový rok! (Ne, to není moje dílo, našla jsem to na netu a teď přesvědčuju maminu, ať to napíšeme na pohledy, co chce už třetí rok rozesílat a furt se nám to nějak nedaří. )

A ještě musíte vědět, jak to u nás doma dneska vypadalo! Maminka uklízela. Sčítání škod dopadlo následovně: jeden vysátý uzávěr od dřevěné krabičky, jeden hnutej lustr, jedny odlepený řasy na panence, tři hodiny nefungující internet a neurčité množství vysátých kaštanů z Pískomilovy sbírky. Do tlučení hřebíčků do zdi za účelem pověšení hodin jsme se nepouštěly. Radši.

Perníčky, myslivecký knoflíky, marokánky, kokosový sirky a mandlový lupínky

Včera jsem pekla cukroví. Ačkoliv jsem oznamovala, že se musím fakt učit, že mám tři zápočtový testy (Jsem šikovná, ten čtvrtej z Práva EU jsem si napsala v předstihu už ve čtvrtek a na 10 bodů z 10. Jo, musela jsem se pochlubit.), byla jsem nějak zatažena do kuchyně a donucena zadělávat těsta a cpát nádivku na myslivecký knoflíky. Sebekriticky musím uznat, že se mi povedly. Mamka večer u počítače zdobila perníčky, takže mi to tu teď voní pod nos. Letos jsem se na perníčkách podílela akorát ochutnáním hotového, jsem z toho nesvá. Perníčky dycky byly moje doména. (I když, maminka se zdobičkou mezi zuby - to aby ji poleva nevytekla - a ptající se mě, jestli musím u toho počítače sedět, to je úkaz co se jen tak nevidí.)
Zvířátko uklízelo ve společném pokoji. Já se u toho pokoušela v jiném pokoji učit. Po čtyřech větách typu "tady máš ..." nebo "kam ti mám dát ... ?" zařvaných na mě přes celej byt jsem to vzdala a začala si psát s Claire, která po zvířátku chce, aby příští tejden na škrkny vzalo železný piliny, papír a magnet. Musím podotknout, že s těmi pilinami to bylo tak, že zvířátko přišlo do obýváku, vítězně drželo pytlík s pylinami a řvalo: "mám důkaz, že Santa existuje!" Když jsem vykulila oči, tak na mě zaječelo cosi ve smyslu, že když řeknu, že neexistuje, tak umře. Radši jsem se teda jenom zeptala, proč jsou zrovna železný piliny klíčovým důkazem o santově existenci. Prej jsou z lyžin jeho saní. Podotýkám, že jsem se se zvířátkem odmítla pustit do diskuze na téma, že to dokazuje pouze existenci saní, ne Santy. Ani jsem se neptala, jak souvisí Santa s existencí Velkého světla a zvířátkovou úlohou padiody. Někdy ho nechám vysvětlit vám jeho nové náboženství.
Nicméně to, že zvířátko dokončilo úklid našeho pokoje jsem poznala podle zařvání: "Kakuuu, máš na posteli velkej bordeeeel!" Ano, všechny věci, které nevěděl kam dát dal na moji postel. Takže nejdřív uklidí zvířátko pokoj, a pak abych já šla uklidit zvířátko. Mívám chuť ho zamknout do sklepa k lenochodovi. (Ano, máme ve sklepě lenochoda, už několik let. Aspoň to tvrdí zvířátko.)

PS: Už jste někdy zkoušeli psát si s někým na krbu, když vás někdo jiný škrtí? Nic moc:D

A už nemám žádný červený políčko! To znamená, že všechny předměty, co mám mít ukončený mám ukončený:)

Vánoce, svařák, sluchátka a kyselina sírová

Kdybych pořád neměla užvejklý sluchátka a kdybych byla bývala schopná místo nakupování pořád dalších a dalších vánočních dárků a učení se na zkoušku, což je samozřejmě velice záslužná činnost, koupit si nový, tak bych pořád poslouchala Merry Christmas Everyone. (Všimněte si, že už to zase není klikatelný, pže jsem to od minule zapomněla a koneckonců spoleéhám na Vaší nesmírnou inteligenci a schopnost najít si to v minulým spotu.)
Nemůžu psát smsky a telefonovat, protože mám vyčerpány volné tarifní jednotky. (Volné tarifní jednotky mám vyčerpány protože jsem včera hodinu telefonovala s maminou.) Až do 19. prosince. Což jistě neznamená, že máte přestat psát vy mně, chudince přiotrávený, právě naopak.
Ano, v sobotu jsem málem přiotrávila výpary z kyseliny sírové. To mám z toho, že jsem chtěla být čistotná a vůbec hodná žlutá a čistila jsem záchod. Copak já vím, že když tam naleju domestos a pak něco na čistění odpadů, co obsahuje kyselinu sírovou, tak že to zreaguje a já se toho nadejchám? Ano, smrdí nám to v bytě doteď. Pokud by vás to zajímalo, jsem v naprostým pořádku, teda neumřela jsem. Zatím.
V sobotu jsem kromě srazu, kterej byl moc fajn (jo, jsem ráda, že jsem doma nepředstírala učení civěním do knížky a šla tam) byla na Mikulášským posezení v práci, protože jsem to slíbila. Bylo nás tam hafo moc. Sekretářka, která to organizovala, pak já a ještě jedna učitelka a pak maminka a tchyně paní šéfový. Pak teda přišla ještě celá jedna zákaznice s celým jedním svým synem. Ale měli tam moc dobrý jídlo. A moc dobrej svařák. Jo, toho svařáku bylo hodně:) A jo, byla chyba jíst naposledy v té Vaňkovce, což znamená někdy kolem jedné?:D Ale do vlaku se mi podařilo nastoupit, i v podpatkách:)
Ale kombinace svařáku, kyseliny sírové a rozhodčího řízení není úplně to pravé pro příjemný sobotní večer:) Nezkoušejte to:)

A ve středu všichni povinně od 16.40 držet pěsti, palce, ocasy, cokoliv co bude po ruce a co uznáte za vhodný!:P

Telegraficky

Jsem praštěná zelenou učebnicí mezinárodního práva soukromého a v důsledku toho mám na nose brejle, který jsem před rokem po 6 letech nepřetržitého nošení slavnostně odložila. Jsem z toho nervózní. Svoje milovaný nový brejle budu mít až za 14 dní, protože příští víkend zůstávám v Brně. (Ale ano, objevím se, máte radost? Bylo mi řečeno, ať se tou školou tolik nenervuju.) By člověk neřekl, že nový sklíčko mu nedají na počkání.

Štve mě, že mi smázli modrý třeštidlo. Já jsem jí to říkala.

Poslouchám Merry Christmas Everyone.
Všimněte si laskavě, že je to klikatelnej odkaz a ne jenom cosi zkopírovanýho z toho horního řádku v prohlížeči.

Poslouchala bych to i ve škole, ale užvejkla jsem si drátek ve sluchátkách, takže nehrajou. Stejně nekomunikovaly s počítačem.

Našla jsem doma sluchátka s mikrofonem, takže nemusím zkoušet, jestli tamten mikrofon, co začal nevysvětlitelně dunět, už funguje ok. To jenom na okraj, kdyby měl někdo zájem se mnou skypovat.

Za pár hodin budu deportována mimo civilizaci, ale zejtra večer by mě měli zase vrátit. Strejda s tetou usoudili, že když mi chcou přát k svátku, že by bylo fajn, abych u toho byla taky. Takže mi přijedou pogratulovat na chalupu a pak mě odvezou. Těším se, až se budu mačkat v jejich autě za milion a půl s dalšíma čtyřma lidma.

Pořád se děsím toho, že mě tento víkend čekají dvě (!) jízdy autem.

Letos přišlo všechno nějak dřív, zima, zkoušky a tak.

A nemám ráda, když mě mamina vzbudí a vede se mnou filosofický debaty na téma "proč tu halenku hodíš přes křeslo a nedáš ji rovnou do prádla?" následovanou debatou o tom, jak je pohodlné říci nevím. Já se kruci v noci učila! (A brečela do polštáře, to je fuk.)

Omlouvám se všem, na který jsem byla poslední dobou hnusná. Ti, co jsem na ně hnusná nebyla, nelitujte, to přijde. A všem se omlouvám za neveselej spot.

Něco je špatně?

V noci jsem nemohla spát. Jako skoro každý čtvrtek jsem koukala na Comeback, pak na kriminálku, na kousek Zoufalek a završila jsem to Sběratelema kostí. Pak jsem disciplinovaně vypnula počítač a šla spát. Teda myslela jsem si, že jdu spát. Ale nemohla jsem se usnout. A pak se stalo něco neuvěřitelnýho, zjistila jsem, že je mi líto jen tak ležet a koukat do tmy, tak jsem vstala a vzala si Mezinárodní rozhodčí řízení a přečetla asi 80 stránek. Pak jsem konečně usnula.
Co se věcí do mudloškoly týče, mám něco odevzdávat v neděli a něco v úterý. A teď se držte, mám to hotový a odevzdaný, od včerejška! jsem z toho až nervozní.
Mám tak nějak pocit, že mám místo hlavy nějakej mega meloun, protože myslím na milion různých věcí, nedokážu vypnout, a potom se stane, že mám kuchyň plnou kouře, místo řízku k večeři uhlík a popálenou ruku. A taky jsem zapomněla, že bude advent. Teda to jsem si všimla, na Svoboďáku už se zase rojej domečky, ale nějak mi uniklo, že bych taky měla péct perníčky. No co, jsou stejně tvrdý každý rok, a stejně se vždycky snědí do jednoho. (Jo, mám na tom velký podíl.) Je jedno, jestli je peču s předepsaným předstihem nebo den před Vánocema. Mamina sice furt shání recepty na "měkký perníčky" ale když ty nejsou tak hezký, jako ty moje:)
Ve středu jsem pila svůj první Cosmopolitan. Moc dobrý pití:) Připadala jsem si uplně jako v tom nemravným seriálu, co dávaj v pátek na jedničce:) Jenom to téma hovoru nebylo tak fajn. Opravdu mě nebaví poslouchat, jak se mé tři kamarádky baví o tom, jakou použijí metodu zpracování dat na diplomku a jak si při jakémsi psychovýcviku hmátly na dno. Nebavilo mě to a nerozuměla jsem tomu. Tak jsem pila Cosmopolitan a horkou čokoládu.
A hrozně mě baví venčit a krmit červený:) Fakt:-*

Jak jsme rodinně oslavovali

Ano, oslava proběhla. Ano, přežila jsem to.
A jak to probíhalo?
Celé páteční odpoledne jsme s maminou matlaly pomazánky. 5 druhů. Nivovou, křenovou, česnekovou, křenovou, mletou a máslovo-hořčicovo-sýrovo-žloutkovo-kouskovou do rolády. Ano, po umatlání 5 druhů pomazánek jsme matlaly ještě sýrové rolády.
V sobotu dopoledne jsme 4 druhy pomazánek přesunovaly takovým tím pytlíkem s umělohmotným koncem na rohlíky, to dělala mamina a já na to zodpovědně umísťovala ořechy (na nivové rohlíky), hroznové víno (na česnekové rohlíky), rajčata (na křenové rohlíky) a mandle (na rohlíky s mletou pomazánkou). A pak samozřejmě ještě párátka.
Dokonce mi bylo dovoleno samostatně si vytvořit na hlavě iluzi účesu a obléci se podle vlastního výběru. (Musím se pochlubit, maminka mi v lázních nakoupila hafo oblečení a ani jedno nevypadá jako malý stan...co se to děje?)
V jednu hodinu nám zavolal strejda, že nás nevyzvedne v půl třetí podle původní domluvy, ale už ve dvě. (To brzo no, hlavně přijel asi ve 14.20, tak nevím, jestli mělo cenu nám něco volat...) Naštěstí už jednohubky vypadaly jako jednohubky a roláda byla většinou na rohlíkách, takže jsme to dorovnávali do krabic, a střídavě se strojili a vůbec se ze sebe snažili udělat člověka. Když teda strejda přijel, a my se naskládali i se vším tím jídlem a dárkama do jeho auta za milion a půl (tohle je rozhodně podstatná informace), mohli jsme vyrazit. Do Chrudimi jsme dojeli jako první, když nepočítám tetiny rodiče, kteří tam oxidovali od rána. A pak to začalo... všeobené vítání, ptaní se na školu, na práci, sdělování kdo koho kdy potkal a kdo koho teda pozdravuje a tak... jelikož mě nikdo dva roky neviděl, tak se všichni vrhali na mě, a už to jelo - co brno, co škola, nekecej že si už ve čtvrťáku, no to to letí, a učíš teda angličtinu, a co budeš po škole dělat... s velikou úlevou a s výmluvou, že potřebuju nabít mobil jsem se zašila k bratránkovi do pokoje. Dát mobil na nabíječku mi trvalo asi 20 minut.
Když už jsme se konečně všichni sešli, a dostavil se i děda, tedy oslavenec, shromáždili jsme se všichni v hale, a začalo velké gratulování a obdivování dárků a tak.
Dort co pekla sestřenka byl fakt moc dobrej, pohoštění taky, pak jsme si u bratránka pustili Jedna ruka netleská...no pohoda, asi tak do šesti jsem se zvládla tak nějak všemu vyhejbat. Akorát ne teda tomu vínu, co mi strejda furt nalejval.
A potom to přišlo. V hale kdosi pustil jakousi dechovku a rozhodlo se, že se bude tančit. Já ráda tancuju. Pokud mám boty. (Botama nemyslím svoje pantofle na 8cm šteklích.) Pokud nemám boty, tak ať mám aspoň nějaký kloudný ponožky, ne silonky. Pokud tancuju s taťkou, bráchou, strejdou (i když jeho valčík co se mnou motal doleva, doprava a to tak, že jsem to absolutně nestíhala sledovat stál za to... a pak ten žižkovskej taneček na Šlapeto taky:D) a tak. Ale vadí mi tancovat se strejcem, kterej neumí vést, šlape to jak zelí a ještě na mě mluví střídavě rusky, německy, anglicky a brněnským hantecem, a když zjistí, že mu rozumím jenom tu angličtinu, začne mi kázat o tom, jak bych měla dělat jazyky. Měla jsem chut´mu říct, že kdybych bydlela v Horno Porno, chodila bych na vietnamštinu. Mimochodem, tenhle strejc byl vůbec zážitek. (On je teda zážitek vždycky.) Když se mnou později loučil, cpal mi něco o moravský mentalitě a o tom, že bych se neměla uzavírat před světem. Nepochopila jsem co. A taky mi šlápl na zhnisanej palec, kterej jsem si následně ukopla na schodech, takže jsem oholila spolubydle aloe a kulhám. Valčík, polka a blues ještě šly. Ale představte si svoje rodiče a jejich rodiče, jak tančí charleston. A do toho ještě "parodují" zpěv. (V jejich podání to vypadalo asi tak, že se v hale nějak kroutili, občas vykopli nohou a občas zařvali nějaký slovo z textu písničky hrající z věže.) Ano. Seděla jsem na schodech a nemohla jsem se přestat smát. Větší chudák než já byl už jenom bratránek, kterej bohužel pro něj zrovna chodí do tanečních. Ano, zašití se v pokoji u Gladiátora mu nepomohlo. Ano, každá příbuzná (kromě mé maličkosti a jeho sestry, kterou čekají taneční příští rok) měla tendence zkoušet, co všechno už umí. Ale tohle všechno ještě pořád šlo. Pak, už značně ovínění, pustili Evu a Vaška (ti ale nevyrželi moc dlouho) a Šlapeto, popadali do křesel v hale a začali zpívat. Ano, stejně jako moji adoptivní strýčkové na srazu, uměli pouze první sloku (zčásti) a refrén. Ano, při zpěvu je hudba značně rušila. Ano, pak to vypli a zpívali sami. Po poněkolikátém Vínečku bílém a Hodoníně zpěv ustal a došlo na diskuze o starých Pardubicích (taky poněkolikáté, ale předtím to byli chabé pokusy) ve stylu:
"Pamatuješ jak tam bylo (následuje popis místa)?"
Tázaný odvětí, že pamatuje.
"Tak to už tam dávno není."
Kolem půl dvanácté byli téměř násilím odvezeni nejhlučnější příbuzní a vypadalo to, že teď se bude v poklidu slavit. Jenže naše maminka zavelela, že jedem domů taky. Vezl nás soused policajt. Ano, bylo to zklamání večera. Nejeli jsem domů s houkačkou, ale jeho soukromým autem.

dodatek

Ten nuz neshanej.
Od: Piskomil
Datum: 05/11/2008
Čas: 14:22

státní svátky, jantar, nože a nkú

Po včerejším semináři z finančního práva jsem učinila životní rozhodnutí. Přestěhuju se do Litvy. Sice neumím litevsky, ani rusky, nikdy jsem tam nebyla a vlastně o Litvě nic nevím (seminárku v druháku jsem psala na Lotyšsko), ale je mi sympatická jejich úprava státních svátků. V Litvě totiž, když státní svátek připadne na sobotu nebo neděli, tak to mají nahrazeno volným nejbližším pracovním dnem. (Jenom mě tak napadá, kdo ve mně zabil tu osobu, co neměla ráda státní svátky, prázdniny a víkendy?) Je fakt, že nám, co chodíme do práce i ve státní svátek by to mohlo být jedno...ale třeba v Litvě seženu svoji vysněnou práci strážce majáku, a pak bude s nadšením pracovat i ve státní svátek. Když o tom tak přemýšlím, v Litvě mám dokonce větší šanci stát se strážcem majáku, mají tam moře. Majáky bývají u moře. V Litvě taky mají jantar. Jantar je žlutý. Prej je tam jantaru hafo. Další důvod, proč se tam musím přestěhovat. Než začnu balit, musím ještě počkat, až si moje životní láska odpracuje těch 200 hodin obecně prospěšných prací, ke kterým ho odsoudili ve čtvrtek. Pak může zbalit mačetu a stěhovat se se mnou do Litvy. Jenom si ho musím hlídat, Litva je prej plná hezkejch bab... ale najdou se prej i hezcí chlapi, i když na moji životní lásku samozřejmě nikdo nemá.
Mám něco v oku. Byla jsem venku, shánět pro pískomila dárek k dědovejm sedmdesátinám a něco mi tam vlítlo. Miluju tyhle nesplnitelný úkoly. "Sežeň mi pro dědu houbařskej nůž s kartáčkem, bude to stát tak tři stovky." Kde mám jako sehnat něco, o čem ani ve specializovaných obchodech nemají ponětí, kde to vzít? (Aspoň ale matně tuší, že to exituje.) A kde mám jako před výplatou vzít jen tak tři stovky? Myslím, že pískomil bude muset vymyslet jinej dárek, jelikož já fakt nehodlám trávit celý děkanský volno lítáním po městě.
Včera jsem se dozvěděla zadání nkú. Není to tak strašný, jak jsem se obávala, ale vyděsilo mě, že termín odevzdání je stejnej jako termín odevzdání jedný seminárky na finance a pokud se přiliš nepletu, tak i dalších příkladů na pozemek. Nějak nestíhám, no. A to nemluvím o blížících se zápočtech a zkouškách. Ten semestr vždycky tak rychle uteče...

Soud, zlatíčka, nádobí a kosočtverečky

Byla jsem u soudu. Ne, nikoho jsem nezabila, ani jsem nepřestala platit výživný na děti, který nemám, ani jsem nebudila pohoršení na veřejnosti a ani jsem nevyhrožovala nikomu násilím. (Teda o tom posledním až tak přesvědčená nejsem, ale zase jsem přesvědčená o tom, že vyhrožuju jenom inteligentním lidem, který to stejně neberou vážně.) Ale ten pán je moje životní láska, definitivně jsem se pro něj rozhodla. Musím zjistit, kde bude vykonávat těch 200 hodin veřejných prací, ke kterejm byl odsouzenej za to, že svojí bývalé a jejímu novému příteli vyhrožoval a pak je ohrožoval mačetou. Pán byl prostě vtipnej. Strašně smrděl, málem povalil ohrádku, skákal soudci do řeči a zmateně vypravoval co se to vlastně stalo. My jako veřejnost jsme málem brečely smíchy, a nepokrytě se smála i slečna zapisovatelka. Soudce a státní zástupkyně se drželi etikety a jenom jim cukaly koutky.
Jedna hláška za všechny:
Soudce: "50 je minimum"
Pán: "Tak 35, no"
Napsala bych vám jich víc, ale nejsem si jistá, jestli by to nebylo protizákonný:D
Taky jsme se spolubydlící zjistily, že se nemůžeme hádat. Já totiž nemám žádnej talíř a ona má jeden umělohmotnej. Nemáme po sobě prostě co házet. Teda ona chtěla, abych po ní případně mrskla Felixem, ale to je týrání plyšáků! Ještě bych byla ochotná po ní hodit třeba obchodním právem, no...ale ona říkala, že si radši počká, až si koupím novej talíř. Nebo že si půjdeme půjčit talíře od paní domácí. Cituji: "Stejně jich má moc."
Jinak, pokud mě máte rádi, je to od vás moc hezký, ale neoslovujte mě zlatíčko, děkuji. Připomíná mi to větu "no, zlatíčko, rád jsem tě poznal", kterou mi řekl jeden, co se potom už neozval. Teda ozval, ale když jsme mu řekla, že spát s ním hned nebudu, a když už něco, tak ne v jeho miniautíčku. Až potom se neozval teda.
Děda má příští týden oslavu sedmdesátin. (Ano, až vám za týdne touhle dobou budu psát zoufalý sms, tak mějte na paměti, že jsem v baráku plným příbuznejch co mě tak rok a půl neviděli a za tu dobu jsem určitě přibrala, pořád nedělám vrcholovej sport a pořád nemám vážnou známost, a odpovězte mi prosím. Jemně.) A na tu oslavu právě musím napéct sýrový pečivo. Kdysi jsem dělávala kytičky se stonkem, s hřebíčkem ve středu a umělecky posypané bylinkovou solí. Dalo to strašně práce a nikdo to neocenil. Takže jsem dneska porstě na tu placku vzala rádýlko a nakrájela jakýsi kosočtverečky...spíš protáhlý obdélníčky...spíš tyčinky se skosenejma stranama... nerada bych slyšela, že jsem radši měla jít ven.

A dávají Básníky! Miluju je! Taky bych chtěla, aby mi někdo psal básničky...

seznamy, kamarádi a trepka velká

Slyšela jsem spoustu hodně blbejch vysvětlení, proč na mě kdo zapomněl, ale "psal jsem to narychlo a tys nebyla online" patří k těm nejblbějším. Proč si lidi píšou seznamy kamarádů a oblíbenců a já nevím čeho všeho ještě, když vždycky hrozí, že na někoho zapomenou, a ten pak bude smutnej?
Asi bych si měla prostě zvyknout, že se mnou nikdo nevydrží ani jako kamarád, protože jsem prostě nesnesitelná a i kdyby třeba ne, tak se vždycky objeví někdo (něco), kdo (co) je v tu chvíli důležitější. Racionálně tohle všechno chápu, to ale neznamená, že nebrečím večer do polštáře. Až vás někde v Brně, nejspíš v blízkosti internetu, porazí rozcuchaný strašidlo s nepřítomným "do blba" upřeným pohledem a hromadou zákonů v náručí, tak jsem to já, a právě dumám nad tím, co jsem zase zkazila a koho jsem zase od sebe odehnala. Když jsem si vynucovala pozornost naposledy, bylo to snad aspoň jakžtakž pochopitelný, i když ten kluk to nepochopil a údajně se mnou už nikdy nepromluví, ale teď v tom ten skrytej význam nevidím ani já. Nedivila bych se, kdyby se mnou už taky nikdy nepromluvil. Vlastně se divím, že se se mnou vůbec ještě baví...jestli se ještě baví...
A tu trepku velkou mám v pokoji. Člověk není 14 dní doma a to zvířátko mi pěstuje na okně v senným nálevu prvoky. A prej to zatím nesmrdí, cituji: "to je škoda!" A taky mi bylo oznámeno, že zvířátko dělá ve škole ekologickej projekt do angličtiny, a já budu pomáhat. Cituji: "My to vymyslíme, ty to přeložíš." Dělba práce u nás doma.

Studentský život, zlomená ruka a počasí

Mám hrozně moc práce, takže jsem se rozhodla, že napíšu novej spot.
Všichni mi vždycky říkali: "počkej až budeš na vejšce, to si teprve užiješ flámů a nedostatku spánku!" Na vejšce načínám čtvrtý rok, a zatím jsem pocítila tak nějak akorát ten nedostatek spánku. (I když ano, uznávám že loni na jaře jsem se naflámovala do aleluja...ty hovory s tamtím na krbu do tří do rána...) Momentálně můj bohatý studentský a vůbec společenský život vypadá následovně: v neděli v odpoledních až podvečerních hodinách se doplazím do Brna, a přes Billu nebo Tesco nebo něco podobného se dokodrcám na privát, kde se ze sebe snažím udělat člověka, případně dohnat to, co jsem o víkendu nestihla, takže přípravy do práce, úkoly na hog a tak. Jdu brzo spát.
V pondělí ráno vstanu v půl osmý, a jdu do školy, kde přetrpím příšerně nudné správní právo procesní, abych si vyposlechla docela fajn evropské právo a docela fajn trestní právo. Ve škole jsem do tří. O půl čtvrté a 6 minut mi jede vlak, který bezpodmínečně musím stihnout, abych mohla od půl páté učit. Odučím si své dva kurzy a dvoje individuálky, je devět hodin. Jelikož se mi nechce sprintovat na vlak, tak se pokouším dělat přípravy až do 21.50, abych v 22.08 mohla odjet zpět do Brna. Jsem ráda, když se na privát dostanu před jedenáctou. Jdu rychle spát.
V úterý ráno vstanu v sedm, a se strašlivejma nadávkama se doplazím do školy buď na pozemkové právo, nebo na evropské právo. (Druhé jmenované mám radši, tomu vyučujícímu s hezkým úsměvem odpustím i to, že se usmívá od osmi ráno ve druhém patře.) Odkroutím si svůj příšerný úterní rozvrh, někdy se zadaří a mám už v 11 volno, což se ale povede už jenom jednou, a to příští týden, jindy mám do 18.15 nebo do 15.00. Když jsme schopni se domluvit, jdu ven s červeným. Každopádně jdu ale brzo spát.
Ve středu vstanu v sedm, a už s menšíma nadávkama jdu do školy, buď na správu proces, nebo na trest. Od půl desáté mám volno, takže se snažím o plnění úkolů na další týden. Když nejdu večer s holkama na kafe, jdu brzo spát.
Ve čtvrtek ráno vstanu v sedm, a jdu na přednášky. Na přednáškách sedím do tří a divím se, co tam dělám. Jednou za 14 dní nemusím vstávat v sedm, ale stačí až v půl deváté, pže není správko, ale jenom finance, PMO a pozemky. Ve tři se buď vyřítím ze školy a řítím se směr hlavní nádraží, abych co nejdříve oblažila rodinku svou přítomností, nebo se pokouším o dohánění restů. Jdu brzo spát.
V pátek jsem buď už doma, a tak spím, nebo jsem v Brně, nikam nejedu a tak taky spím. Rozhodně ale spím. Včera jsem ale byla v práci, po práci jsem sprintovala na vlak, a dopravovala se domů. Přijedu domů v domnění, že tam bude akorát spící mamina... a ono houby. Spící byl Pískomil a mamina byla v naprosto bdělém stavu, takže jsem šla spát až v půl jedný.
Pískomil má zlomenou ruku. Chtěl bejt hodnej a dávat na sebe pozor, tak se byli s Vrbou o hodině volna učit. (Btw. co je to za debilní nápad, tyhle hodiny volna? A jaktože nesmějí být ve škole?) A jak se tak učili, zapomněli na čas, takže dobíhali na dějepis...ano, spadl při dobíhání dějepisu. Teď je strašně nemocnej a podkládá si ruku polštářem.
A ano, venku je krásně, ale mně to nějak ke štěstí nestačí. Nevím proč by moje nálada měla záviset na tom, jaký je venku počasí. A nesnáším svoji spolubydlící, když vstává, venku prší a ona nadává, jak je hnusně, a že to bude hnusnej den... a když svítí sluníčko, tak zase má radost, a otvírá okna a žaluzie a všechno... copak počasí ovlivňuje, jakej budeme mít den? Klidně můžu mít dobrou náladu, když prší, proč bych nemohla?

Můj milý deníčku,

dneškem (teda možná zítřkem, ale dneska se mi to chce psát) končí léto. A je to snad poprvé po hodně letech, kdy tak nějak ani nejsem moc ráda, že končí. Kde jsou ty doby, kdy jsem se těšila na podzim a (konečně!) začátek školy? Možná to bude tím, že jsem si tohle léto fakt organizovala sama (téměř), čehož výsledkem bylo, že jsem na chalupě strávila asi tak dohromady týden. A upřímně, i to bohatě stačilo. A jinak jsem chodila na praxi (*in love*), jezdila po srazech (*in love ještě víc*) a byla doma. Prostě prázdniny snů? Jo a super léto jsem završila báječným týdnem v kouzelné Paříži (*in love nejvíc*). Takovéhle prázdniny si nechám líbit:) (Ne, pořád ještě nejsem normální a nevzdala jsem se myšlenky, že chodit do školy je uplně nejvíc super věc:D)
A jsem zase v Brně! Koupila jsem si šalinkartu, dovlekla svoje věci (hafo moc věcí a může za to Bloomová, protože předtím, než mi zneuctila tabuli, tak řekla "zabal všechno žluté!") na privát, popovídala si s paní domácí (bolej jí kolena, natejkaj jí nohy a má zalehlé ucho) a šla se projít (na lékařskou O:-)). Cestou jsem potkala dvojku burčáku (lepší a levnější než včera v Praze) a pak jsem byla ve Špalíčku (to kino mi prostě není souzený...) a nakoupila jsem v Bille! (Samou radostí jsem si koupila hříšně drahej desert, co mě naučila jíst Silvinka, když mi ho koupila na letňáku a co si nikdy nemůžu vzpomenout, jak se ta zatracená věc jmenuje.) A ještě jsem si dala v KFC kafe do kelímku!:D (Musela jsem do KFC, pže okýnko na Čáře mělo zavřeno.)
A tak prostě:) Super zakončení super víkendu:)

šutrologie, šutry, kameny a kamínky

Doma mi vždycky říkali, že jsem jejich malej šutrolog. Možná to mělo souvislost s tím, že jsem všude sbírala kamínky a mívala jsem jich plnou kapsu. I teď si z cest vozím hlavně kamínky. Tak mám doma kamínky z jihofrancouzské pláže, oblázky z pláže v chorvatsku, maličké oblázky se SeaLife Centre v Brigtonu... nejnověji kamínky z Versailles, od jižního pilíře Eiffelovky (jsem zvědavá, jak dlouho ho budu nosit v kabelce, než se dostane k tomu, kdo ho po mně chtěl a komu jsem ho přivezla...), od hrobu Jima Morrisona a Edith Piaf... a občas si i dokonce pamatuju, odkud je kterej:) Jenže to jsou všechno kameny, kamínky, oblázky... pak existují ještě šutry. Šutry si nevozím z cest, šutry se na mě lepí tak nějak samy, aniž bych je o to prosila, dokonce aniž bych o to stála. Šutry jsou na světě od toho, aby mi ztrpčovaly život. Občas kvůli nim nemůžui slyšet nějakou písničku, nebo nemůžu chodit určitejma místama... budím se kvůli nim s očima nateklejma a s mokrým polštářem... a jsem protivná na všechny kolem, hlavně na ty, co si to vůbec nezaslouží.
Některý šutry jsou větší a některý menší, ale pořád jsou to šutry. Normální šutr není šutr.
Víte o čem mluvím? Ne? To je fajn.
A na tu stáž mě nechcou, kdyby to třeba někoho zajímalo.

nepamatuju si kolik žvejkaček, lentilek, medvídků a nanuků...

Včera byl po dlouhé době den, kdy se něco dělo. (Když teda nepočítám těch pět dní v Paříži, což mi momentálně přijde strašně vzdálené...)
Byla jsem donucena vstávat už před sedmou, a na osmou už sedět v posluchárně a čekat na zadání testu. Ne že bych teda měla nějak tvrdý spaní a už od šesti ráno si nečetla knížku o pařížským povstání... kapitálový trhy jsem se radši měla učit! No, přišla jsem včas, narozdíl od zadávající docentky, a začala sjem hledat známé tváře... tak nějak marně. Měla jsem si uvědomit, že moji známí prostě na opravné termíny koncem zkouškového období nechoděj. Moji známí (teda známé) mají zkoušky hotové už desátého června.
Test mi přišel podezřele lehkej, připadala jsem si jak největší magor, když jsem během třetiny vymezeného času zaškrtala odpovědi, rozhlédla jsem se po posluchárně, a všichni ještě civěli do papírů a zuřivě listovali v zákonech. (Mno, jako ještě větší magor jsem si připadala, když jsem si vytáhla svůj olístečkovaný a opoznámkovaný obchodní zákoník, a tu další horu předpisů, co jsem s sebou táhla a všichni tam měli ta skoro nová a neopotřebovaná ÚZetka... a koukali na mě fakt divně). Narozdíl od červnovýho termínu jsem fakt věděla, co dělám, proč zaškrtávám ano nebo ne, a dokonce jsem si to stíhala i ověřovat v předpisech. Nakonec jsem ztratila jenom 11 bodů z povelných 16, což znamená, že jsem dosáhla té výsady jít se nechat vyzkoušet i ústně:) (Ale nadšená jsem z toho teda nebyla, přecijenom radši lítám od testu než od ústní...)
Když jsem čekala na výsledky, šla jsem se vyděsit do knihovny, chtěla jsem si půjčit učebnice na další semestr, kdo to má furt kupovat žjo. Zjistila jsem, že ústavní systémy jsem schopná přečíst tak za týden, ty jsou sympaticky tenké. Ale mezinárodní právo obchodní a finanční právo jsou teda zoufale tlustý, každá tak 800 stránek. No bude to zajímavé. A pak, výpujčního pultu, jsem se málem urazila. Paní co to tam má na starosti si ověřovala, jestli dál studuju, bydlím na stejným místě a tak, to bylo v pořádku, ale kamarádky, co šla za mnou (no ano, nakonec jsem tam známou tvář objevila), se krom toho všeho zeptala ještě, jestli se jmenuje pořád stejně. To jako já nevypadám jako adeptka na změnu příjmení nebo co?
A pak jsem nekonečných dvacet minut čekala na to, až konečně na ty děsný bílý dveře v rohu chodby vyvěsej seznam, kdo jde ke komu na ústní. Děsila jsem se momentu, že u toho mýho jména tam bude viset nějaký obávaný... neviselo. Viselo tam jméno, ve který jsem si vůbec neodvažovala doufat. A tak jsem se začala děsit, že vyletím od tohohle naprosto milýho, příjemnýho, hrůzu a děs nevyvolávajícího pána, navíc, jak jsem tam tak seděli před jeho kanclem a všichni ze sebe chrlili vědomosti a ptali se mě na věci, o kterejch jakože matně tuším, že existujou... tak jsem prohlásila, že klidně pujdu první. Poprvé v životě! Nikdy nikam jsem dobrovolně nechodila první, až teď... a asi se vyplatilo, vytáhla jsem si super otázky (až na ty zatracený kapitálový trhy) a prostě mám zkoušku z obchodu za sebou! A teď už to nechci vidět pěkně dlouho... Ale jako, měla jsem namále, o kapitálovej trzích nevím fakt vůbec nic... a pak jsem byla už tak dopletená, že jsem nenašla v zákoně smluvní pokutu... prostě ani ťuk... jenom jsem tím tak listovala a říkala jsem si, že mě ještě nakonec vyrazí... no nevyrazil, díky za to!
Cestou ze školy jsem se stavila v papírnictví, koupila si nůžky (prostě neměli jiný, než maličký dětský) a tak mám teď vlasy o něco kratší, než jsem měla včera ráno... ale paní domácí říkala, že to mám lepší:)
Taky jsem byla venku s Kalirkou, strááášně dlouho jsem ji neviděla a stráááášně se mi po ní stejskalo:) A tak mi ani nevadilo, že jsem z Petrova od vodních schodů odcházela a kapalo mi ze šosu... mno, maličko mě tam ta příšera červená, zmražená vykoupala no:)
A pak už byl večer a šla jsem spát...
A dneska do žádnýho kina nejdu a štvě mě to, a štvě mě, že mě to štve...

Postřehy odjinud aneb Vive la France!

Francie se odlišuje ovcema, krávama a větrnejma mlýnama.

V sedm ráno je ve Štrasburku mrtvo.

Pařížský metro je změť mrňavejch chodbiček a spousta schodů.

V pařížským metru je vedro.

Pařížanky nenosej mikiny.

Pařížani jezdí jako prasata - tady by i mně dali řidičák napoprvé!

Ve Versailles nejsou lavičky.

Eiffelovka je prostě obrovská!

Pařížani pořád běhají - kdo neběží, je turista.

Pařížani hodně spěchají, kdo nespěchá, je turista.

Pařížani nenosej batohy, kdo má batoh, je turista.

Lidi v pařížských kavárnách pořád koukají do ulice.

Pařížani se neusmívají, kdo je vysmátej, působí rozruch.

V Paříži jsou všichni hezcí.

Pařížani po jezdících schodech zásadně běhají.

V Jardin de Tuilleries jsou samý hambatý sochy.

Kolem Louvru je hodně Čechů.

Kdo zaváhá, jede dalším vlakem.

Kdo nenatočí deštník proti větru, má ho naruby.

Notre Dame je prostě kolosální.

Kdo není v růžovém, nemůže hrát před Opérou.

Francie se odlišuje hlavně tím, že tam lidi pozdějí vstávají.

Mno, tak jste možná pochopili, že jsem byla týden v Paříži:) Bylo tam prostě krááásně:) Až na ty bolavý nateklý nohy s puchejřema, no:D

Víš co? Buď ticho!

Tahle věta je naprosto skvělá:D Poprvé jsem ji použila při včerejším obědě (to vrcholně inspirující jídlo byla knedlíčková polévka) proti pískomilovi, a tehdy jsem se rozhodla že je to naprosto super argument. (Takže Monny, až mě zase budeš přesvědčovat o jistých věcech, mám novou zbraň! I když si nejsem jistá, že to na tebe bude nějak fungovat, no:D)
Pískomil se momentálně sociálně sdružuje, přivedl si kamaráda, a ten na mě kouká jako na spadlou z višně (a to jsem si naprosto jistá, že jsem na žádnou višeň nelezla). Jenom doufám, že Vrbovu návštěvu přežíjí moje dvě chudiny porcelánový - Henrietta a ta, co pořád nemá jméno. Ale mám ji teprve od čtvrtka, to se nedalo vymyslet. Zvlášť když se tak usilovně učím obchod, že ano. Tak usilovně, že nemám vůbec čas být na Hog, vykecávat se na krbu a rozhodně nemám čas myslet na nějaký ujetý šutry, který vlastně ale vůbec neexistujou. Kdyby vás to ale zajímalo, tak ten neexistující šutr je ještě ujetější než jakejkoliv předtím a může za to Monny:D
A taky se mi strašně stejská, letňák skončil, do Pragáče daleko, zkouška, škola, práce přede mnou...no samá pozitiva a sociální jistoty.
A další moje kámoška je bakalářka... a mě až ve čtvrťáku vyrazej...
Nevíte někdo, jak by se měla jmenovat ta panenka?
PS: Až zase budu chtít skákat o půlnoci do ledový vody, zakažte mi to:D
PPS: Mám se přihlásit na stáž na Nejvyšším soudu? Jako není jistý, že mě vezmou a asi bych na to ani neměla čas...ale...mám se hlásit?

čtyři kulatý žvejkačky, čtyři gumový medvídci, čtyři lentilky a dva nanuky

Aaachjo:) Mám strašně ráda hog srazy, ale člověk je pak taaak moc unavenej (a taaak moc švorc:D), hlavně když neplánovaně zůstane přes noc... felisce se chce spinkat, asi půjde do postýlky. Toho infantilního tonu si nevšímejte, včera jsme byli v brněnský zoo a tam měli dětská hřistě! A jo, ukázalo se, že ve skutečnosti jsme všichni jenom banda malejch dětí, co si ze všecho nejradši hrajou:). Houpala jsem se na houpačce, takový ty romantický s řetízkama:) A byly tam kozy, co se daly hladit a roztomilý černý prasátka:D Bertík říkal, že to jsou jeho kolegové z koleje:) A pak mi nosil tašku, sám od sebe:) Já jsem se teda divila, ale on říkal, že to je běžný, tak nevím:)
A pak jsme dělaly strašnou ostudu v šalině, tedá já jsem dělala ostudu... teda dělala bych ostudu, kdybych myslela nahlas, takhle jsem se jenom smála:) Ale Cohenová taky:D
Dneska jsem jela domů vlakem (jak jinak:D) a okukoval mě tam jeden pochybný pán... nejdřív jsem si říkala, jestli vypadám tak děsně, ale pak jsem to přestala řešit a usnula jsem... ale on na mě koukal až do Třebový. (Ne, pak nepřestal koukat, pak vystoupil a na jeho místě seděl jinej pochybnej pán, ale ten už po mně nekoukal.)
A zvláštní je, že jak jsem vystoupila v Pardubkách na nádru, tak jsem si uvědomila, jak strašně mi Brno chybělo a jak jsem ráda, že jsem tak zase byla... to mám dlouhý vedení, co?:D

čtyři kulatý žvejkačky, čtyři gumový medvídci, čtyři lentilky a jeden nanuk

Nemám ráda prázdniny. Už jsem vám říkala, že nemám ráda prázdniny? Je nuda, je teplo, musím bejt doma... dobře nemusím, mohla bych si něco naplánovat... já ale chci bejt doma, a chci si užívat toho, že mám konečně volno, a čas na včechny ty věci, co jsem během zkoušek dělat nemohla... jenže to nejde, přece se nebudu jen tak flákat. Achjo, chtěla bych bejt pro rodiče takvej potomek, aby z něj měli radost, a aby se na mě aspoň chvíli nedívali s takovým tím zoufalým/zklamaným výrazem v očích (což v překaldu znamená - ježiš co to zas máš na sobě/proč se tváříš tak otráveně... atd.). Já už se jim bojím i oznamovat svoje plány. Copak musím pořád obhajovat, proč chci dělat to, co chci? No a co, tak chci jet na jeden den do Hradce, nebo do Prahy, vždyť mám kruci prázdniny... Musím bejt velký zklamání. Ve srovnání s maminou, která pořád jenom někde lítala, když nebyla v práci, kluci se kolem ní točili... a já sedím doma u počítače, nebo spím... a žádnej kluk o mě ani pohledem nezavadí. Proč mě nedokážou brát takovou jaká jsem? Vždyť to se mnou tak strašný snad není... studuju prestižní vejšku, učím v jazykovce, pomáhám doma...

A taky nemám ráda lidi, co si myslej, že mají super nápady, a každý zamítnutí z mojí strany podpořený rozumnejma argumentama berou jako osobní útok a projev nedůvěry. )

A pískomil psal z tábora, konečně:D A stojí to opravdu za to:D
Ahoj Kaku,
díky za nahrávání těch filmů. Dneska jsme vázali trička na batikování. Už nám začalo pršet a já jsem se v noci pozvracel. Pozvracel jsem i holinky a jelikož měli i díru, tak jsem je vyhodil. Ahoj Martin
(Taky vnímáte tu vysokou informační hodnotu toho dopisu?:D)
A další:
Ahoj rodino,
už nezvracím a je mi lépe. Svítí nám sluníčko, ale je tu zima. Co se týče celotáborové hry, tak jsme 2. (zatím) a za jednotlivce se věc má tak, že máme tři stupně: nic - bojovník - válečník, druidové to mají takto: nic - vates - druid. Já studuju válečníka a už jsem udělal zkoušky z ničeho na bojovníka (takto jsme postoupili z 10 čtyři). Jo a Kaku, že nevíš, jakou má naše družina barvu? Samozřejmě, že žlutou. Už se na vás těším...:) Martin
No, příště mu snad řeknem ať nepíše:D
Pro dnešek vše, jdu pro brambory:)

čtyři kulatý žvejkačky, čtyři gumový medvídci a čtyři lentilky

Tak tu sedím a čekám na zázrak... ještě pořád nesměle doufám, že mi tam někde třeba těch 18 bodíků vyhrabe... je mi fuk, že to bude za E, bez možnosti zlepšení... ale lepší E než F. Jenže to by musel chudák umět nemožný nebo já nevím... A obávám se, že zrovna tenhle zkoušející není agentura s heslem zázraky na počkání, nemožné do tří dnů... to asi žádnej.

Taky nesnáším balení, teda ono to není ani tak balení jako spíš stěhování zase pěkně domů k mamince, což je samo o sobě věc superveselá (i když je to jenom na dva měsíce... jo, za dva měsíce to budu zase všechno stěhovat zpátky...). Nestačím se divit, co jsem za ten rok zase nashromáždila krámů. Nacházím věci, co jsem rok neviděla a kupodivu mi nijak nechyběly... a jsem na sebe hrdá, odhodlala jsem se vyhodit svoji milovanou bílou koženkovou bundu, která se už ale rozpadala a navíc se patrně srazila, pže jsem se do ní nemohla vejít... a pak jsem taky vyhodila boty na naprosto příšerně vysokým podpatku, který jsem na sobě měla naposledy někdy v lednu, když mě v nich vyhazovali od zkoušky. Chjo, mám pocit, že mě od těch zkoušek vyhazují nějak moc často.

Jo, už mám hotovej rozvrh na podzimní semestr... no veselo no.
Však se podívejte:
Pokud se v tom nemůžete vyznat, tak si z toho nic nedělejte, chce to praxi:)
Tím asi pro dnešek končím...

PS: Nesnáším vedro!

čtyři kulatý žvejkačky, čtyři gumový medvídci a tři lentilky

Proč společný věci jako ručníky a tak vždycky balím já? Jedem tam snad všchni stejně, tak proč si prostě každej nemůže vzít jeden ručník a svůj kartáček na zuby?
A vůbec, nemám ráda, když se někam balím. Teda jo, ráda balím, ale nemám ráda, když mi do toho někdo kecá. Ok, přežiju, když mi do toho někdo kecá, ale nesnáším, když to dělá mamina. (Proč si budeš brát tohle tričko, proč si nevezmeš tamto? Překlad: Neber si tohle tričko, to nevypadá jako malej stan a mohlo by tě obepínat, vezmi si tamto, to nevypadá jak malej stan...to je malej stan.) By člověk neřekl, že jsem dospělá...
Ale jako na sraz se těším:) *In love* Doufám, že tam nebude moc lidí, který neznám, nemám moc chuť se seznamovat s padesátilejma strejcema:)

Včera byl malej soukromej mejdan v radě:) Díky holky, bylo to super:) Teda on to samozřejmě nebyl mejdan, byla to přednáška o problematice gumových medvídků a následovala diskuze nad existenčníma problémama studenstské rady... to jen tak, kdyby se někdo ptal:D

A už se nechci nic učit! Stěžuju si, že se musím učit!

Čtyři kulatý žvejkačky, čtyři gumový medvídci a dvě lentilky

Dvě věty, který nechci slyšet po vyhazovu ze zkoušky:

"To se nedá nic dělat, no..."
"To je život..."

Děkuju.

čtyři kulatý žvejkačky, čtyři gumový medvídci a jedna lentilka

Včera byl divnej den. Totálně divnej den. A dneska to pokračuje.

Včera to začalo tím, že jsem ráno jak trapka pobíhala po soudu a sanžila se vnutit do nějaký jednací síně, abych mohla udělat ten blbej zápis z hlavního líčení, co potřebuju, aby mi ten dědek dal zápočet z trestu. (Jako by nestačila účas a test jako v jinejch skupinách!) A jsem totálně nemožná, takže jsem se nikam nevnutila, což znamená, že tam zejtra jdu opruzovat zase...
Potom jsem dozvěděla, že mám další dva zápočty, což je teda naprosto super, a hned mi to zvedlo náladu, tak jsem si šla sednout k netu, že napíšu tamtomu, jestli by se nechtěl vidět...no...nechtěl. Rozešel se s přítelkyní, takže nemá náladu...a no prostě...na pytel.

A dneska jsem šla z poradny, měla jsem docela dobrou náladu, těšila jsem se na Alberta...a zchladil mě jeden dělník co tam na Anenský dělá na baráku...nepokrytě se mi podíval do výstřihu, a měl blbý kecy:( Já za to nemůžu, že je teplo a nosím tílka!

čtyři kulatý žvejkačky a čtyři gumový medvídci

Tak mi přibyl další termín...
Úterý 20. 5. 11:55 - zápočet z MPS...
mě z toho klepne

Happy Birthday podruhé:)

Jinak všechno nejlepší Lairence k narozeninám:)
Mám tě ráda broučku:-*

čtyři kulatý žvejkačky a tři gumový medvídci

Taaak:) Chyběla jsem vám?:D
Jsem zjistila, že totálně nestíhám (jo, už zase proběhlo přihlašování na zkoušky). Jestli to takhle půjde dál, budu mít za chvíli program rozplánovaný na minuty jako nějaká celebrita. Až se zblázním, tak aspoň budete vědět z čeho:D

Středa 30. 4. - zápočtový test správní právo (přednášky, semináře, učebnice)
Úterý 6. 5. - 5. průběžný test z MPS (už mi chybějí dva, což je přesně maximální povolený počet..)
Pondělí 12. 5. - zápočtový test obchodní právo (cenné papíry...)
Úterý 20. 5. - 6. průběžný test z MPS
Středa 21. 5. - kolokvium Sociální dialog (nemám ponětí, jak tam budu deset minut něco povídat), zápočtový test z trestního práva, odevzdat dva zápisy ze soudního jednání (jo, znamená to, že musím jít k soudu dělat ze sebe exota)
Středa 28. 5. - opravná zkouška z procesního práva (660 stránek má ta učebnice)
Středa 18. 6. - zkouška z obchodního práva (jo, je to ten předmět, který má 4 učebnice po osmiset stránkách)
Úterý 1. 7. - zkouška MPS (bojim, bojim uplně nejvíc)
...
a pak každý pondělí chodím do práce a každou středu na praxi...

čtyři kulatý žvejkačky a dva gumový medvídci

A Lairen fakt ještě žije, tuhle mi psala sms:)

A mám slíbenej výlet, příští tejden, juch!

A mám písemku z MPS, už jenom 3!

A neumím počítat do pěti, tak!

A máme koupený lístky do Paříže!

čtyři kulatý žvejkačky a jeden gumovej medvídek

Ty jo, jedna cesta z práv do Billy na nákup (maj tam mňam sušenky) a pak šalinou na lékařskou (jo, jsem závislá, chň) a takovejch zážitků! To, že jsem si asi nahlas zpívala je ehm...celkem normální....ehm, mp3 v uších je zlo:D Ale pak u pokladny, jsem si říkala, že bych ty sluchátka mohla vyndat...a všimla jsem si tří týpků co kupovali pizzu a víno! Jsem jim chtěla říct, že to vypadá na super mejdan, a že se přidám (se svejma rejžovejma chlebama bych jim to tam vytrhla:D), ale pak jsem si všimla, jak mi upřeně všichni tři civěj na sluchátka zastrčený za výstřihem, a patrně mě mají za cvoka. Jako kam si je mám sakra dát, když je nechcu mít v uších a kolem krku nedržej? Ano, odmítám připustit, že mi tak nepokrytě zírali do výstřihu. (Ehm, a ty týpky v šalině zase určitě strašně zaujal ten motýl co mám na tričku.) Hergot to nemůžou aspoň předstírat, že koukaj jinam? Třeba že je zajímají moje krásný oči?:D
A jako megastížnost, ty týpci v Bille byli v kraťasech, no jako co to je? Já se tu vytrvale snažím popírat, že zase nastává teplo, jaro (fuj), potom léto (milionkrát fuj) a oni si choděj v kraťasech!

A fakt nechápu, proč mě chtěj ty dvě zelený zabít!:D

A jsem na sebe hrdá, jeden balíček sušenek jsem tam vrátila a koupila si jenom jeden!

Happy Birthday:)

Budete mě komentovat aaspoň když mám narozeniny a jsem nemocná? Smutně koukám!:)

Jinak, fakt se neděje nic závratnýho, jen jsem o rok starší...zase. Já vím, potkává nás to všechny...minimálně jednou ročně, ale proč já z toho nemůžu být vynechaná? Co je k slavení na tom, že je zase další rok v ... háji, a nic se nezměnilo? Aspoň že mánie dávat si narozeninový předsevzetí mě minula...

Taaakže ke svým ...cátým narozeninám sama sobě přeju více optimismu, silné vůle, lásky, hodně štěstí, zdraví a tak...a aby mi k příštím narozeninám už opravdu popřáli všichni, od kterých to budu čekat. (Vlastně, je teprve pů sedmé, to stihnou ještě dneska, takže šup!:D) A těm, co už mi popřáli a obdarovali mě (Bang! vede!) moc děkuju:-*

čtyři kulatý žvejkačky

Chň, se mi totálně nechce nic dělat, a to mi chyběj 4 úkoly na Hog...teda 3 a právě mi mailem přišel seznam judikátů co mám nastudovat. Na úterý! Sice se hezky usmívá, ale maily by klidně mohl poasílat dřív...
No nic, jdu na úkoly, ať jdu včas spát, mám ráno od osmi...a pak budu vzdělávat mládež...

tři kulatý žvejkačky

Evidentně to tu všichni sledujete...
Cítím potřebu se taky vyjádřit.
a) Nikdy jsem neřekla, nenaznačila a rozhodně si nemyslím, že za tohle může někdo konkrétní...že za to vůbec někdo může;


b) Nikdy jsem po nikom nechtěla, aby odněkud odcházel;

c) prostě nevím, jak mám reagovat na to, když mi někdo píše, jak ho obtěžuje pozornost někoho, koho mám ráda a kdo na mě kašle;

d) samozřejmě si potěšeně mnu ruce nad tím, jak to dopadlo, jsem z toho nadšená a nikdy jsem nic jinýho nechtěla.

Takže tak.
Děkuju za pozornost.

dvě kulatý žvejkačky

Tady je originál toho rodokmenu, no...

jedna kulatá žvejkačka

Jsem na sebe hrdá, byla jsem v Bille a koupila jsem si fakt jenom to, co jsem potřebovala...ok, bez těch koblih bych se možná obešla...bez toho croissantu taky...ale rozhodně jsem potřebovala ty žvejkačky, páč jako kulatý žvejkačky jsem měla naposledy v sobotu, a už jsem měla absťák...ale šampon, ubrousky a paírový kapesníčky byly naprostá nutnost, protože nic z toho už nemám, došlo. A tu čokoládu, co na ní mám už tejden chuť jsem si nekoupila! A ještě jsem si nekoupila Smolíkovi na dvd...ale to jsem teda byla ve velkém pokušení...kdyby to nebyl už jakože druhý díl, tak to koupím pískomilovi k narozkám:D
A taky sjem byla na přednášce! Ono, co jsem taky měla dělat, na privátě je plno...jsem tam neměla lízt, ale, páč si teĎ připadám, jako totální looser...jestli úspěěně dokončím tenhle semestr, tak to bude zázrak:( Chjo, to bude radosti, až mě vylejou ze školy... (sakra, kde jsou moje plamenný řeči, že když už mě vzali, tak se vyhodit nenechám?)
A Lairenka mi udělala radost, že semka zase napsala:-*...narozdíl od jiných...je víc in být nepochopená nebo nechápající? Já jsem to druhý, takže asi to první...

tak jo

Jsem se rozhodla udělat Felisce radost... takže jsem chtěla dát vědět, že žiju a dokonce dost vesele a jsem hrozně nadšená páč půjdu s Pájenkou na zorbing.
Takže mám strašnou radost no a myslím, že mě jen tak nepřejde... děsně se těším :D Jinak jedu příští čtvrtek do Milovic k sestřence, budeme se toulat po práglu, toulat po Milovicích, balit bikery, fotit, koukat na Tomáška Vernera a tak všechno :D prázdniny jsou fakt super věc, teda aspoň mně to tak přijde... a to si ještě tenhle týden vydělám čtyři stovky jen za to, že budu osm minut tančit, dobrý, ne? Jsem nadšená :D

............(kdo si má ten počet pamatovat?)

Ach jo. Člověk chce jet do Paříže, akorát že sama prostě nepojedu...a ty kunhuty jsou divný. Prostě jako já chápu, že chcou vidět co nejvíc, když už tam budem, ale mi se nějak nechce stát frontu do Louvru, a tam se pak strkat s Japoncema ohánějícíma se elektronikou, a to jenom proto, že je to Louvre. Jenže jako, jet do Paíže na pět dní, a chtět vidět Versailles, Louvre, Montmartre, eiffelovku, prostě totálně všechno...to se jako nedá...Když už, tak tam jet na dýl, no...
A zase jsem já za vola, co je línej chodit po památkách..."Víš, my jsme tam nebyly, tak to chceme vidět.." Já tam sakra taky nebyla, ale po tom, co jsme v létě ve čtcřech dnech zvládli Vídeň, Budapešť a Bratislavu, tak fakt nemám na další maraton náladu. Jenže když nepojedu s nima, tak se do Paříže jen tak nepodívám...
Asi jsem nesnášenlivá, no...Hlavně si furt a všude připadám jak pátý kolo u vozu...jako včera...Klára s Ivetou si domlouvaly Smetanovu Litomyšl, nebo někdo zas řešil bakalářku a souborky...moje zkoušky z obchodu, MPS a procesu jsou nic, no. Vždyť co jsou práva proti psychologii a ekonomce!
A doma si taky připadám uplně super, fakt...já nevím, bydlím asi ve vlaku...páč na privátě je spolubydla, který ke štěstí stačí pitomej fakt, že svítí sluníčko. Jako co je na tom povznášejícího? Neee, já bydlím v počítačový učebně, vlastně. Jsem nejšťastnejší u počítače...buduju si svoji virtuální identitu a pěstuju imaginární vztahy s lidma, o kterejch nevím, jestli vůbec existujou, pěkně schovaná za monitorem...
A Pískomil je nemocnej, dokonce má horečku, a já ho tady celej den ošetřuju...omg, mám fobii z nemocnejch lidí! A musela jsem za něj umejt chodbu, jako...za to mi půjčí prachy, ale to ještě neví. (Jo, je to hrůza, půjčovat si od mladšího bráchy...)
A šutr je vůl, totální. Jako já fakt chápu, že má svoje potřeby, všichni je máme...ale takhle se kvůli tomu ztrapňovat?

.... (teď nevím, kolik jich má být?:D)

Mám zážitek! Uplně mega moc velkej! Vyhrála jsem souboj nad Davidem! (Ehm, po té době, co soubojuju skoro jenom s ním (:D) si to fakt zasloužím, no ne?) Skoro jsem z toho nemohla usnout!:) Fakt:D

Jinak jsem totálně švorc, ale fakt jakože totálně:) Doufám, že v pondělí už tu výplatu dostanu, a taky, že mi doma dají najíst:D Ehm, ne že by mi menší hladovka nějak moc ublížila, no O:-).

A taky jsem předběhla Oříšku v bodování, o celý čtyři body:D

tsssss

Nějakej červenej si myslel, že jsem příbuzná s hafo lidma, prakticky s každým, kdo šel kolem...tak jsem to trochu zcenzurovala...

....(...)

Jo, taky jsem vám chtěla sdělit, že nemám ráda, že se blíží jaro, protože mi to připomíná jedno nespecifikovaný jaro loňskýho roku, kdy mi bylo strašně fajn a strašně jsem se bála léta. A měla jsem proč.

A tak nám na právech provedli něco se servrem, takže teď se sice dostanu k souborům uloženejch v CPS, což znamená, že odpadl další důvod proč s sebou nosit flashku, ale zase tam je takový to blbý IE, který nemá záložky...chň

... (do tří ještě počítat umím)

Tohle je divný období, nemám ráda když v únoru svítí sluníčko a mi je vedro v kabátě. Bych ho teda nenosila, ale moje oblíbený koženkový sáčko už to má téměř za sebou a já prostě nemám jinou bundu. (A vůbec nemám co na sebe, a to mám dvě plný skříně hadrů.) Teda mám jednu objednanou, tak doufám že brzo dojde a že v ní budu vypadat jako člověk, aspoň v rámci možností.


Pak taky začala zase škola. Já vím, že jsem se na to těšila jak na spasení, ale teď mi to přijde prostě divný, chodit do školy. A taky je divný, že je další semestr a já nemám všechny zkoušky z toho minulýho. A ta přednáška dneska...ehm, prostě vůbec nevím, o čem byla. Ale těší mě, že nejsem sama.

A taky mi lezou uplně všichni na nervy. No, uplně všichni ne, s pár lidma jsem schopná se bavit, ale to je naprostý minimum. A většina těch, z kterejma jsem schopná se bavit se zas nebaví se mnou, takže je to fakt super. Samá pozitiva a sociální jistoty.

Jo, a myslela jsem si, že některý věci mi nic nedělaj, a není to pravda. Spolubydle hrabe, patrně z toho jejího novýho chlapa. A buď jsem paranoidní nebo se ke mě chová jak k malýmu děcku, který absolutně nic neví. A s některejma lidma se prostě nedokážu bavit, asi to souvisí s tím, že si myslím, že měli už dávno něco udělat a neudělali. A kdyby to udělali, bylo pro spoustu lidí všechno jednodušší. A nebo možná ne.

A šutr! Blbec jeden. Já vůbec nevím, jestli jsme pohádaný a nemluvíme spolu, tím pádem mu nemám psát, nebo jestli je všechno v rámci možností ok, a můžu mu klidně napsat, což mi ale stejně nezaručí, že si všimne, že existuju...a hlavně vůbec nevím, jestli pochopil, že jsem se s ním hádala...

A mám hlad, jdu vykrást Billu než mi zavřou.

.. (fakt mě to baví:D)

Mám zážitek s hřebenama!
Si normálně takhle večer sedím u počítače, v bytě totální mrtvo (všechny jsem zahnala spát) a najednou prostě rána jak když se něco vysype a šlo to z koupelny. Bych se uplně vyděsila, kdybych nevěděla, že máme v koupelně hřebeny na takový tý drátěný poličce na přísavky a ty přísavky prostě čas od času povolej. (Ovšem co je zajímavý je to, že dycky povoluje jenom ta levá. Ta pravá tam drží od tý doby, co jsem tu poličku přidělávala.) Tak jsem zvedla, a šla to spravit. Sednu si k počítači a zase, křach! Takhle asi třikrát, takže to vypadalo tak, že jsem pendlovala mezi počítačem a koupelnou asi půl hodiny...no, hřebenům to zatrhla mamina, která vylezla z ložnice a fakt divně na mě mžourala, proč jako rázuju po bytě, vynadala mi, ať nedupu, že pod náma bydlej lidi (a já si dycky myslela, že je tam soused) a poličku přidělala (s takovým tím pohledem, že je to uplně jednoduchý).
Margí říkala, že je to znamení, tak jsem si myslela, že si mám ostříhat vlasy, ale jak jsem o tom začala ve VS mluvit, tak se na mě sesypali zelený, a zatrhli mi to. (Jenže oni to nemusej umývat! Že prej denně, říkala mamina...jo, v neděli mi zase promlouvala do duše...)
Aaaa, mám zkoušku z duševka:) Sice D, což je jako teda 2-, takže nic moc, ale je to zelená:) a zelený políčko lepší než červený políčko:)
Jo, kauza kalhoty dopadla zatím tak, ža mamina vytáhla svoje kostkovaný...(což byl impulz toho nedělního promlouaní do duše)...no...prostě...nosím kalhoty svojí mamky...to jsem dopadla...
A sníh pořád nikde! I když, když jsem šla včera z CPS, tak sněžilo!

. (ano, jsem originální, čím dál tím víc:D)

Vyhazov od zkoušky:( První. A docela zbytečnej, prostě mě chytla na podrobnosti, kterou jsem měla vědět a nevěděla. (Ale budu si ji pamatovat nafurt, už.) A teď jako nevím, jako doma oznámit, že sice vyhazov ze zkoušky, ale první víkend v únoru Pragáč...
A na dnešek se mi nic nezdálo. Akorát jsem se probudila ve tři ráno se strašnou chutí na loveckej salám, ale přesvědčila jsem se, že přece nebudu jíst ve tři ráno lovečák, a chtěla jsem spát dál, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem ten salám nechala na okně, a že by možná chtělo dát ho do ledničky, tak jsem vstala, šla k oknu, a pak jsem si uvědomila, že nejsem v Brně ale doma:D Tak jsem si šla zas lehnout. A ráno zvonil pískomilovi budík (vstává neskutečně brzo a ten budík má uplně odpornej zvuk) a já jsem si říkala, že bych mohla třeba vstát s ním, jenže než jsem se k tomu stačila odhodlat, tak jsem zas usnula, a probudila se chvilku před devátou...a ani jsem si nemohla užít svoje oblíbený bloumání po bytě s hrnkem čaje, protože jsem musela jít pro petrklíče! (Měli je v Obi v akci...netušila jsem, jak najdu v Obi petrklíče...a ehm, matně jsem tušila, jak najdu Obi...)
No, a taky sháním kalhoty...jsem byla v obchodě nějakým, a tam měli sice super spodní prádlo a super tílko na léto (růžový, ehm) a halvně moje dream kozačky...ale zimní kalhoty jsou asi nějak nedostatkový zboží či co...a ještě mi prodavačka řekla, že stejně žádná zima není...jsem byla z toho nakupování tak zničená, už, že jsem jí ani nevynadala, jako, kdybych chtěla v létě chodit v oteplovákách, tak jí do toho nic není, ne?
Sáňky s váma!
(Chň, není sníh:( )

Nevydařené plány!

Chjo, tak mi to zase nevyšlo, no! Jsem se snažila dělat, že jsem mrtvá, ale když už tu Feliska řekla, že nejsem, tak to nemá cenu XD jsem fakt totálně xo a kapůt...! A když už se bavíme o těch snech, taky jsem měla jeden. Zdálo se mi o Titanicu až na drobný detail že já jsem byla Rose a biker (kdo neví, nechť si ten pojem nechá vysvětlit, ale upozorňuji, že to je na moc dlouhé povídání) byl Jack. Všechno bylo jako ve filmu (ach, jsem tak romantická duše), až na to, že Jack/biker se neutopil, ehm. Skočila jsem za ním totiž do vody a jelikož mě hřála láska a jako správná krasobruslařka mám sílu v nohou a neuvěřitelný odraz, neumrzla jsem a dokonce jsem se odrazila od blízké klády a vyskočila na jeden ze záchranných člunů (ehm, sny jsou fakt vadný), kde jsem samozřejmě shodila veškeré jeho přechodné obyvatelstvo do vody a pak jsme spolu odpluli do Skotska, založili metalovou skupinu a žili šťastně až do roku 2238 (posledních sto let jsme bohužel prožili na přístrojích držíce se za ruku, opět velmi romantické). Dokonce se mi zdálo i o našem pohřbu, viděla jsem svoji sestřenku, která nás dala dohromady, jak přijíždí s hadičkami v nose na kolečkovém křesle a pláče... nervydrásající zážitek... :) ehm :) mám zvláštní sny :) jinak se mám xo, žiju xo a umřu xo, už se vidim :D napojená na přístrojích, sama, bez bikera samozřejmě :D nemám moc veselý pohled na budoucnost :D

15. ledna (já jsem tak originální:D)

Jo, měla bych se učit...nebo třeba uklízet...nebo...hm...jít plavat...ale Anníska řekla ťukat, tak ťukám:)
Zdál se mi uplně bláznivej sen:) Byla jsem na horách (který jsem kdysi milovala, ale poslední dva roky se mi tam nějak nechce...co to se mnou je?) a jezdila na snowboardu (už tohle je docela šílený, nikdy jsem na prkně nestála a nějak to neplánuju, nechám si svý dvě prkýnka, stačí že jsem přešla na vykrojený:D) a furt jsem padala (což je tak jedinej normální moment v tom snu). Pak jsem potkala mladšího (a hezčího) bráchu spolužáka z gymplu (jo, tohle je taky celkem normální, běžně potkávám lidi, co jsem dva roky neviděla) a on mě normálně pozdravil a přidal se ke mně...jako přistoupil na vlek...ehm:D A tak jsme jezdili spolu a on byl milej jak už to on umí a tak:) (Tady končí normálnější část snu.) Pak se tam objevil šutr a přidal se k nám ještě on, šli jsme do hospody na oběd (vypadalo to tam jak v Dávnejch časech a já si dala vývar:D) a šutr začal kamaráda poučovat, aby se ke mě nechoval tak jak se chová, páč jinak si budu myslet, že to myslí jinak než to myslí...(netuším jak to vím, asi jsem je slyšela:D)...a pak jsem se probudila:D (Furt to ještě není všechno:D) Pak jsem zase usnula, totiž, a zase jsem byla na horách (sama a na lyžích, a to prosím bez hůlek, to jsou detaily, co:D) a jela jsem na vleku a ohrožovali mě tam vlci! (To mám z toho, že hraju s díťátkama pochybný konverazční hry.) Jako, jsem se fakt bála! (Myslím že nakonec jsem si s ním poradila, patrně v tom nějakou roli hrála urvaná tyč od vleku, a zastavenej vlek či co:D).

Mno jo, kdybych se místo spánku učila, tohle by se mi nezdálo...ale jako, dlouho už jsem neměla tak šílený sny:)
A ten proces zítra...ehm...jo, když mě vyrazí, půjdu v posledním týdnu zkouškového, mám tam týden rezervu:)

A ne, Lairen fakt není mrtvá...a jestli jo, tak já v tom fakt prsty nemám:D

11. ledna (další origoš název:D )

Asi už mě nepřekvapí ani když nám přistane UFO na veliký zahradě, kterou nemáme:D
Prostě...je mi divně, takhle zbordelená jsem nebyla snad ani v pubertě...měla bych se učit, nedokážu se k tomu donutit, to zas bude vyhazov...tentokrát ne proto, že o jeden bod, ale proto, že ani záškyt nějakejch vědomostí...prostě, proces...omg, to nedám:) a do toho, šutry...a kameny.. (:P)...
Pak taky nevím, jestli mám jet na Pragáč, z tamtoho jsem lámala, aby mi řekl nějakou rozumnou radu, ale copak to jde? (Jo, já vím, je to tamten, jak mi může něco rozhodnýho říct, když si neví rady sám se sebou?)
Jo, a nesnáším svýho bratra, on je prostě puberťák, co s ním cvičej hormony, omg, asi ho brzo kuchnu ve spánku!