šutrologie, šutry, kameny a kamínky

Doma mi vždycky říkali, že jsem jejich malej šutrolog. Možná to mělo souvislost s tím, že jsem všude sbírala kamínky a mívala jsem jich plnou kapsu. I teď si z cest vozím hlavně kamínky. Tak mám doma kamínky z jihofrancouzské pláže, oblázky z pláže v chorvatsku, maličké oblázky se SeaLife Centre v Brigtonu... nejnověji kamínky z Versailles, od jižního pilíře Eiffelovky (jsem zvědavá, jak dlouho ho budu nosit v kabelce, než se dostane k tomu, kdo ho po mně chtěl a komu jsem ho přivezla...), od hrobu Jima Morrisona a Edith Piaf... a občas si i dokonce pamatuju, odkud je kterej:) Jenže to jsou všechno kameny, kamínky, oblázky... pak existují ještě šutry. Šutry si nevozím z cest, šutry se na mě lepí tak nějak samy, aniž bych je o to prosila, dokonce aniž bych o to stála. Šutry jsou na světě od toho, aby mi ztrpčovaly život. Občas kvůli nim nemůžui slyšet nějakou písničku, nebo nemůžu chodit určitejma místama... budím se kvůli nim s očima nateklejma a s mokrým polštářem... a jsem protivná na všechny kolem, hlavně na ty, co si to vůbec nezaslouží.
Některý šutry jsou větší a některý menší, ale pořád jsou to šutry. Normální šutr není šutr.
Víte o čem mluvím? Ne? To je fajn.
A na tu stáž mě nechcou, kdyby to třeba někoho zajímalo.