tak jo:)

Tohle je moje esej do Literárního semináře:) Ansí ji asi moc nepochopila, ale Makrelce se líbila, tak, že je ten Valentýn (kterýho samozřejmě neslavím, proč taky:) I když se mi líbilo, jak včera Monny říkala cosi o tom, že ho prostě oslaví sama se sebou, protože to má ráda... Jenže já samozřejmě slavím konec zkoušek, že:))

Tehdy a teď

Seděla ve vlaku, pozorovala ubíhající krajinu a přemýšlela nad tím, že je škoda, že letos nebudou bílé Vánoce. Vlastně už dlouho nebyly, řekla by, že tak sedm let.

Pospíchala zasněženým městem ke kinu. Nechápala, proč jim na tenhle poslední den před Vánočníma prázdninama nemohli dát volno, když stejně jdou na nějakej stupidní film do kina. Ale doufala, že to snad nějak přežije, a pak už bude až do ledna volno. A hlavně, odpoledne se po 14 dnech konečně uvidí se svým miláčkem. Vlastně měla docela dobrou náladu, je bílo, mrzne, takže sníh snad vydrží i do Vánoc a je poslední den školy…tak proč by měla být smutná?

Tdn, tdn, tdn, tdn… rytmické drncání vlaku ji skoro uspalo. Pravda, v noci toho moc nenaspala, z vánočního posezení nad svařákem se vrátila pozdě, a pak musela ještě sbalit věci a uklidit. Moc se jí nelíbilo, že se vrací skoro na tři týdny domů k mamince, ale docela se těšila na ten servis, co jí doma čeká. Určitě už se tam na ni těší. Jen kdyby ten sníh napadl, aby byla ta správná vánoční atmosféra.

Kino konečně skončilo, takže nedočkavě zapla mobil v očekávání přívalu zmeškaných hovorů a esemesek od miláčka. A ono nic. Asi jejich akademie ještě neskončila. Zkřehlými prsty tedy vyťukala esemesku.
„lasko, my už skončili, jak si na tom ty?“
Jenom doufala, že odpověď přijde brzy, potřebovala vědět, kdy se uvidí, tak strašně se na to těšila.
Odpověď nepřišla esemeskou, ale mobil se rovnou rozezvučel příchozím hovorem.
„Ahooooj, kočko, my už skončili dávno, jsme s klukama v hospodě, přijď sem za náma, bude sranda!“
To se jí zrovna moc nelíbilo, hospody neměla v lásce a miláčkovy kamarády taky moc ne.
„No tak, miláčku, víš že já na to moc nejsem, uvidíme se jenom sami, jo?“
„A tak jo, ve čtyři jo?“
Odkývala by mu v té chvílí cokoliv, jenom když jí slíbil, že se konečně po takové době uvidí. Zahnala špatnou předtuchu a začala přemýšlet, co si vezme na sebe, aby nezmrzla a aby jí to slušelo.

Vlak vjížděl na nádraží. Vstala, aby si posbírala své věci a připravila se k vystupování. Věděla, že to bude muset táhnout až domů sama, a v tu chvíli ji docela zamrzelo, že není nikdo, kdo by na ni čekal na nádraží a pomohl ji s věcma. Vystoupila na vylidněný nádraží a s nostalgií si vzpomněla na Brno, které právě opustila, a které bylo vylidněné úplně stejně, jenom to tam působilo tak nějak…líp. Na okamžik ji přemohl stesk nejen po Brně, ale rychle zamrkala, zahnala ho a vydala se domů.

Bylo půl čtvrté, měla nejvyšší čas vyrazit. Ještě se zkontrolovala v zrcadle, byla se sebou docela spokojená, tak vyrazila. Měla v plánu zařídit ještě poslední vánoční nákupy, neměla dárek pro bráchu, takže doufala, že miláček nebude mít jiné plány. Taky byla trošku nervózní, v kabelce měla malý balíček v zeleném papíře převázaný oranžovou stužkou a nevěděla, jestli vybrala dobře, jestli se dárek bude líbit. Očima popoháněla auta na silnici, aby zrychlily, aby mohla být co nejdříve se svým miláčkem. Když konečně dorazila na místo, byla trošku zklamaná, že tam ještě není, přeci jen, už bylo pět minut po čtvrté…

Když se doplazila s veškerou bagáží domů, byla ráda, že si může sednout. Maminka ji samozřejmě nadšeně přivítala, a hned ji ponoukala, ať si zrovna vybalí, čisté věci uklidí, špinavé dá do prádla… jako by to tak nedělala vždycky, když přijede domů. Povzdechla si, a šla otevřít skříň.

Bylo už skoro dvacet minut po čtvrté, když se konečně objevil. A nebyl sám. Přivedl s sebou zrovna toho kamaráda, který ji nejvíc nesnášel a kterého nejvíc nesnášela ona. Zůstala jenom nevěřícně zírat.
„Co to? Co on? Proč? Já myslela…“
„No co, jdeme nakupovat ne? Tady kamarád půjde s náma.“
Ne, tohle si přece nemusí nechat líbit. Proč vodí na rande zrovna tohohle kamaráda? Neměla slov. Jenom se otočila a šla pryč. Ani jeden ji nemusí vidět, jak brečí.

Otevřela skříň a zůstala jenom zírat. Už zase. Zase ji má uklizenou. Takže zase nic nenajde, aspoň tak čtrnáct dní. Jenže, vlastní matce vynadat nemůže. Takže dělala jakoby nic, a uklidila si čisté věci, co přivezla z Brna. Špinavé šla dát do prádla, přesně podle pokynů.

Celý zbytek dne čekala, že jí zavolá nebo napíše, že se jí omluví, že to přeci jen tak nepřejde… Napsal. Poměrně nevybíravými slovy jí napsal, že tohle byla poslední kapka, že s ní končí, protože nemá smysl pro humor a neumí se bavit. Ani mu na to nic nenapsala. Jenom si vzpomněla na malý zelený balíček převázaný oranžovou stužkou, co má v kabelce, a na slova básničky, co jí poslal, a nebylo to tak dávno.
Není sudá, není lichá,
Není žal ani pýcha,
Není peklo ani nebe,
Není nic, bez Tebe.
Zbývaly tři dny do Vánoc.

Když si vybalila, přišla za ní do pokoje mamka s košíčkem věcí, které našla při úklidu, a které si má laskavě roztřídit a někam uklidit. Na vrhu vévodil malý zelený balíček převázaný oranžovou stužkou.
Zbývaly tři dny do Vánoc.

Co to jako je?

Pondělí:
Možná je to tím, že jsem od čtvrtka prakticky nic nejedla (ve srovnání s obvykle), nebo tím, že ujíždím na týhle písničce (a na týhle a týhle taky), možná tím, že jsem zase začala víc nosit sukně, nebo tím, že se těším na středu a na zítra a na víkend, co bude za 14 dní, protože pojedu do Prahy, ale připadám si, jako bych se probouzela ze zimního spánku. Kterej musel trvat několik let. Dneska se celý den usmívám. A poprvé za dlouhou dobu můž poslouchat Abbu, aniž bych měla tendence jít drhnout koupelnu. A uvázala jsem si do vlasů modrej šátek, kterej jsem měla naposled, když jsem ve druháku na podzim byla pouštět draka na Palačáku. A když jsem přijela do Brna, šla jsme z nádraží pěšky. Skoro až na privát. Stálo mě to deset korun, protože jsem potkala úžasný žlutý chlupatý rukavice. A v podchodu se chodím dívat na jeden úžasnej žlutej chlupatej svetr.

Středa:
Včera chumelilo! Jsem byla jak sněhulák! Ale strašně se mi líbilo sedět v kavárně v knihkupectví, prohlížet si knížku s fotkama z Paříže a pít horkou hrušku. A jsem moc ráda, že jsem do tý Paříže jely.
Dneska mám poslední zkoušku. Doufám, že to dobře dopadne, i když kvůli ústní části asi nestihnu sraz tak, jak bych chtěla. Ale nevím, jestli si můžu dovolit nejít na ústní část a přijít tak o půl stupně... a nechci riskovat vyhazov, protože už mám naplánováno, jak zítra utratím hříšný peníze za knížky. A to nechci dělat, dokud nebudu mít fakt volno, protože se znám.


Taky se usmívejte!