Jak jsme zase jednou chtěly péct málo druhů cukroví

Každý rok je to v podstatě stejné. Mamina rozhodne, že letos to s cukrovím nebudeme přehánět, což je rozhodnutí chvályhodné, neboť ať je cukorví jakékoliv množství, ať vypadá a chutná jakkoliv, vždycky se během svátků sní a na Nový rok na sebe koukáme, jaktože už nic není. Takže proč se s tím dělat. Včera večer jsme se shodly, že asi šest druhů. Perníčky a linecký už máme, to mamka zvládla někdy předminulej víkend, takže přidáme už jenom klasiku - vanilkový rohlíčky, medvědí pracky a myslivecký knoflíky. To bylo pět druhů. Jenže musíme udělat ještě mrkový, to by nám děda neodpustil a mandlový lupínky, to by nám neodpustil tatínek, a když už budem dělat mrkvový, uděláme kvasnicový, který je dobrý a vypadá hezky a pak taky kokosový, který je dobrý k čaji. Stíháte počítat? Už jsme na devíti druzích. Pak sedneme ke kuchařské knize, ehm tedy k tomu salátu, co nám z ní po letech používání zbyl a začneme hledat recepty. A při tom najdeme další recepty, na které jsme zapomněly... konkrétně marokánky, které jsou velké, takže zaberou hodně místa na talíři. A pak samozřejmě nepečený cukroví, který se bude dělat těsně před Vánocema, protože bez rolády by to nešlo. Pokud počítám správně, je to 11 druhů, což je skoro dvakrát tolik, než jsme původně chtěly a určitě to není konečný číslo. Jenže to je těžký, když každej má svoje oblíbený cukroví, bez kterýho by si Vánoce neužil. Já bych třeba nemusela mít linecký, mrkvový a kvasnicový a ani ty knoflíky a vlastně vůbec nic, když by byly perníčky a vanilkový rohlíčky a kdyby se mi podařilo ukecat maminu, že zase zkusíme zázvorky. Jenže knoflíky vyžaduje brácha, mandlový lupínky tatínek a mrkový nepochopitelně děda. (Mimochodem, to je opravdu příšerný cukroví, víte?) Mamina má zas ráda kvasnicový a kokosový a linecký je prostě tradice:D Po roládě se můžeme utlouct všichni a perníčky dáváme na stromeček a tak to nabývá a nabývá, až nebudeme celej víkend dělat nic jinýho, než píct. Já teda jako každej rok prohlašuju, že jenom udělám těsta a pak budu pracovat na věcech do školy, ale sama nějak nevěřím, že to tak opravdu dopadne:D
Jaký je Vaše oblíbený cukroví?:)

PS: Jsem na sebe hrdá, mám deset stránek diplomky, což je asi tak pětina:)

Jak se ze mě stala podezřelá osoba

Mám teď poměrně hodně učení. Projevuje se to tak, že počet učebnic na mém nočním stolku začíná dorovnávat počet beletrie (takže se docela bojím, že to na mě jednou spadne), že se kolem mojí postele válí desky s poznámkami (dokážu dělat cokoliv místo učení, tak jsem si roztřídila poznámky od začátku semestru) a v neposlední řadě tím, že jsem míň ve škole a víc doma (oceňuju výhody svýho broučka, nemusím tisknout kila materiálů, stačí pár kliknutí). No a jak jsem víc doma, tak jsem víc ve styku s paní domácí (hlavně jí pořád potřebuju opakovat, že ten víkend, co jsou škrkny tu zůstávám, a postupně k tomu přidám, že tu bude spát Kalirka). Dneska jsem se zase tvářila, že se učím (projevovalo se to zíráním do zelené učebnice Mezinárodního práva veřejného) a najednou na mě ťukala paní domácí. Jsem si říkala, že asi něco potřebuje, tak jsem ochotně vyskočila z postele (je druhýho prosince a já nemám zaplacenej nájem, a jen tak mít nebudu, tak se snažím) a jdu jí otevřít. A ona, jestli ještě svítila, když jsem včera přišla domů. Zašrotovalo mi v hlavě, kdy jsem včera dorazila a říkám jí, že asi teda jo, protože jsem přišla brzo. A ona, že koukala na televizi a že měla pocit, jako by se tu někde střílelo a tak že se mě jde zeptat co o tom vím. Vypadám jako někdo, kdo z nudy střílí do zdi? (Mimochodem ne, opravdu o tom nic nevím, sice dokážu dělat místo učení cokoliv, ale střílet do zdi bych nemohla, pistoli nevlastním.) Paní domácí to teda uzavřela s tím, že to bylo asi v televizi. (Kdyby se mě zeptala v neděli, tak bych se nedivila, to jsem dělala popcorn v mikrovlnce, ale včera jsem spala... ehm teda, samozřejmě jsem se pilně učila.)

Víte, že budou Vánoce?:D Taaakže všichni povinně!:D

Jak jsem dneska sentimentální

Myslím, že kdo si to měl přečíst, si to už přečetl:)

Jak jsem začala brát vážně konec školy

Začalo to minulý pondělí. (Kruci, to už je to tak dlouho?) Přišel mi mail od toho milého pána, co mi má pomáhat v psaní diplomky. A v něm bylo napsáno, že mi sice nechce předepisovat žádný termíny, ale že by bylo dobré mít do Vánoc (těhle Vánoc). Takže prostě... chápete. Měla bych sedět a psát diplomku. Mno a nebojte, bude hůř. To, co mívám každý zkouškový, jakože hlava narvaná k prasknutí a věčnej pocit, že ať dělám co dělám, měla bych dělat něco jinýho (=učit se), se dostavilo letos nějak už v půlce semestru. Jinými slovy, neustále mi v hlavě šrotuje, co hoří, co počká, co se musí udělat dneska a kam musím dojít zítra a co musím udělat hned jak mi přijdou peníze na další měsíc (zatím je pořadí takovéto:
1. kartička do MZK
2. učebnice na Mezinárodní právo veřejné, 3 kusy
3. ÚZetko Zpravodajské služby; pořadím 2. a 3. si nejsem úplně jistá.).
Spoustu věcí musím stihnout do Vánoc, po Vánocích je zkouškový, po zkouškovým je termín odevzdání diplomky, a to už je konec března a 19. dubna začíná další zkouškový, to znamená obhajoby a taková maličkost, státnice. A to nemluvím o tom, že bych měla shánět praxi, práci, bydlení a vůbec, zařizovat si život v Brně, abych mohla skončit školu a bejt dospělá. Takže až se mnou budete mluvit, a budete mít pocit, že nevnímám uplně plně to, co mi říkáte, tak si zkuste vzpomenout, že moje hlava má velikost asi tak dýně, aby se do ní všechno vešlo.

Stěžuju si, že jsem dneska nenapsala ani čárku a že mám tendence mazat to málo, co jsem napsala včera. A že jsem celej den přebírala krabice, kde byly věci uklizený na výměnu oken a přestavbu bytu (která proběhla, ehm, před dvěma lety), protože jsem hledala svoje učebnice dějepisu (samozřejmě, měla jsem u toho strašně provinilej pocit). Ale mám je, existenční krize doufejme překonána. Horší to bude s bratrem, jelikož do těch nástavců jsem lezla původně kvůli mýmu plášti na chemický laborky, kterej teď on potřebuje taky. A ten jsem prostě nenašla.

A velká stížnost na to, že jsem dneska viděla 3 filmy. Jaktože zase dávali Básníky? To je jako dávaj každej rok touhle dobou?

Jenom pro představu (a utřídění pro Felisku):

• Co hoří (tenhle týden)

1. jít v pondělí do práce
2. jít v úterý, ve středu a ve čtvrtek do školy
3. vybrat si téma na kolokvium z kriminilogoe (na čtvrtek)
4. udělat příklady na životko (na čtvrtek)
5. projít si zákon o zpravodajských službách (na čtvrtek)
6. zařídit si kartičku do MZK

• Co doutná (do Vánoc)

1. diplomka (50 stránek)
2. esej na právo zpravodajských služeb
3. testy: soudní lékařství, vybrané problémy teorie práva, právo zpravodajských služeb
4. prezentace na teorku, téma právo a sport
5. kolokvium z kriminologie (diskuze na vybrané téma)
6. úkol na finanční právo
7. každých 14 dní příklady na životko

• Co teprve hořet bude
  

1. zkoušky: finanční právo, mezinárodní právo, právo životního prostředí
2. diplomka
3. praxe
4. vybrat si předměty na státnice
5. státnice
6. sehnat práci
7. bydlení


Ještěže dárky na Vánoce už mám většinou nakoupený.
A taky jíst, spát a vůbec žít bych někdy chtěla:)

Jak jsem začala lízt sama sobě na nervy

Znáte ten pocit, kdy pořád dokola řešíte to samý, víte, že to nevyřešíte, ani s tím nic rozumného neuděláte, ale stejně s tím nemůžete přestat? Tak takový pocit mám já. A neskutečně se v tom plácám a lezu si s tím na nervy a bojím se, že ostatní sdílí tento názor. Je to takovej proces na pozadí, kterej dycky vyplave v nějakým okamžiku, je jedno jak moc se bavím nebo nudím nebo tak.
A taky moc mluvím, a pak se bojím, že jsem byla trapná, a s tím si taky lezu na nervy.
Jak se mnou můžou vydržet ostatní, když já sama s tím mám problém?:D

Jinak, mám za sebou naprosto dokonalej víkend, miluju takový ty akce, kdy odejdete z domu v sobotu v devět ráno, a pak je najednou neděle odpoledne, a vy jste se ještě nevrátili. A nejlepší je, když je to naprosto nečekané a neplánované.

A nechápu, proč se mi pořád motají písmenka. Zas tolik jsem toho včera nevypila:)

Jak se svět začal zase točit

Jak nemám ráda přísloví, tak teď by se asi hodilo použít, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Zní to divně, protože je podzim no, ale krásnej podzim, všimli jste si? Každopádně, i přes to, že jedna vlaštovka jaro nedělá, a že za týden může být všechno jinak, mám pocit, že to bude zase dobré, že to co bylo, a pak nebylo a vypadalo, že nebude, zase je, nebo by aspoň mohlo být a mám z toho dneska hrozně dobrou náladu. A to navzdory tomu, že jsem měla zánět ledvin a ještě pořád nejsem v pořádku a z toho, že doktorka říkala, ať se připravím na dlouhodobý braní prášků a časté kontroly na urologii, usuzuji, že jen tak asi nebudu. Moje ledviny asi prostě potřebují nějak pomoct, nebo co. Nevadí mi ani, že jsem přijela domů, a tady jenom špinavý nádobí, který jsem umyla, a mokrý prádlo, který jsem pověsila, a pak maminka, která mi řekla, ať hned nesedím u počítače. Mimochodem, k doktorce přes lymfatickej systém musím, maminka říkala, že všichni (to znamená maminka, její kamarádka - odbornice přes feng-šuej, která nám na jaře přestavila byt, a její dcera - zdravotní sestřička) se shodli, že tam mám jít. Tak tam půjdu, aby byl v rodině klid. Dokonce mi moje akční maminka už vyběhala doporučení, kvůli kterýmu tohle všechno vlastně začalo. Když už jsem u toho, jak mi může doktorka, co mě v životě neviděla, napsat doporučení kamsi?
Mám ráda podzim. Kalirka říkala, že půjdem pouštět draka, tak musím dumat, jak se jde tam, co jsem byla toho draka pouštět před třema rokama:)

Svět se zase točí. A zítra budou švestkový knedlíky.

Jak jsem začala mít ráda prázdniny

Vždycky jsem byla takovýto dítě, co nemá rádo prázdniny. Už na začátku července jsem měla přečtený všechny nový učebnice (pokud to byl dějepis, tak už na konci června) a během prázdnin jsem si opakovala (ale Opakuj si o prázdninách mi koupili jenom jednou) a tak. Uznávám, že později už to bylo proto, že jsem byla ve škole do někoho strašně zamilovaná, a nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidím. A ano, s rodičema a malým bráchou byla poměrně nuda.
Ale poslední tak asi dvoje prázdniny byly prostě jiný - byly fajn. Tak třeba tyhle jsem byla u Chann, ona pak byla u mě, byla jsem v Dánsku, v Českým Švýcarsku (no comment), v Český Třebový a prostě pořád někde, a ono to bylo fajn, víte?
Mimochodem, kdybyste mi před rokem řekli, že moje první oficiální návštěva, kterou si přivezu k nám domů (jo, dobře, na chalupu) a zároveň, že první člověk z Hog, kterýho poznaj (jinak než přes mluvítko u zvonku) bude zrovna Channah, poslala bych vás... na vyšetření. Jo, tenhle rok byl divnej:D A prázdniny byly fajn. Nevěděla jsem, že prázdniny nemusej bejt nuda a otrava a že člověk nemusí bejt nadšenej, že konečně začala škola a bude se něco dít.
A tuhle písničku teď poslouchám, kdyby to někoho zajímalo.



Má to háček. Samozřejmě, že to má háček. Tyhle prázdniny byly moje poslední.

Postřehy odjinud III aneb Velkommen til Danmark

V Dánsku je opravdu hodně větrných elektráren.

Rozebranej větrnej mlýn vypadá větší než složenej.

V Dánsku fouká vítr.

V Dánsku je spousta malých roztomilých domečků z cihel.

V Dánsku jsou taky slimáci.

Dánsko je placka.

Grinsted má ve znaku hrnec.

V Legolandu je moc lidí, málo laviček a dlouhý fronty.

V Dánsku mají perfektní dopravní značení.

Dánové jsou bloňďatí.

Dánky nosej legíny.

Dánové mají mánii stavět na kruhákách kopečky a na kopečkách nejrůznější vopičárny. Třeba hrnce.

V Dánsku je dýl světlo.

Na konec světa vede jen jedna cesta.

Na konci světa rostou růže.

V Grenenu prší.

Dánsky nosej holínky.

V Dánsku všechno vypadá jako z Lega.

Mrtvá medúza vypadá jako silikonová výplň do prsou.

Dánové jsou hračičky a rádi skládaj věci na sebe.

Katedrálav Roskilde je prostě velikánská.

Katedrála v Roskilde je plná mrtvol. Ale ty poslední dvě už musej ležet venku.

Ne každý, kdo vypadá jako troll vám nerozumí.

Když vám někdo koupí zmrzlinu, bude chtít, abyste se s ním rozdělili.

Dánský katedrály nejsou vevnitř tak tmavý jako naše.

Na Kronborgu je hodně berušek.

V kostele sv. Albana mají český výklad.

V Kodani je ráno mrtvo a odpoledne blázinec.

Na ostrově Falster je v osm hodin ráno jak po vymření.

V Dánsku nic nevyroste do výšky. Ani stromy ani Dánové.

Stráže v Amalienborgu jsou mrňavý.

Dánové jsou pohodáři.

V Peenemünde je hodně vos.

Ano, dovolená v Dánsku byla velice poučná:)
Fotky najdete na příslušném místu na facebooku, pro ty, kdo by se chtěli podívat.
Kdyby někdo chtěl jet do Dánska na dovolenou, tak rozhodně doporučuju, je tam krásně, žádný vedro, žádný kopce, milí lidi, jenom s sebou nesmíte mít pošahanou rodinu:D

PS: vysvětlivky:
Grinsted - malý městečko poblíž Legolandu (pro naprostý neznabohy - Lego je dánskej výrobek:D)
Grenen - nejsevernější mys Dánska, setkávají se tam Baltský a Severní moře, a vypadá to tam jak konec světa
Roskilde - město poblíž Kodaně, církevní centrum Dánska, v katedrále je pohřebiště dánských králů a jejich rodin - poslední král Frederik IX. a jeho manželka Ingrid leží venku, pže se dovnitř už asi nevešli
Kronborg - Hamletův hrad, původně strážní hrad vjezdu do průlivu Oeresund, je asi 4 km od Švédského Helsinborgu
kostel sv. Albana - anglický kostel v parku Winstona Churchilla v Kodani

Jak jsem jela na převýchovu a přivezla si novou závislost

Nikdy bych nevěřila, že mi dvou a půl hodinová cesta s milionem přestupů uteče tak rychle. (Začalo se mi chtít spát klasicky v Třebový, ale naštěstí jsem si uvědomila, že z Třebový do Zábru je to fakt kousek a neusnula jsem.) V Zábru jsem si ani nestihla koupit medvídky, a už jsem musela nastoupit do autobusu, z kterýho jsem vystoupila v Bludově (Channah říkala, prostě jenom půjdu s davem, ale zrada! Ten dav se rozdvojil, takže jsem musela dávat pozor, kdo se ptá, jakej vlak jede do Šumperka, abych neskončila v Jeseníku, kde mají nejmladší Okresní soud, mimochodem.) a pokračovala vlakem do Šumperka, kde čekala Chann se slunečnicí a pizzou, obojím pro mě. (Ano, všichni si z ní vemte příklad!) Pokračovaly jsme autobusem do Malína (Ano, to střídání vlaků a autobusů je trapně pravidelné.), kde mě nutila hádat, v kterým baráku strávím příští tři dny... no, neuhodla jsem. Když mi teda prozradila, ke které brance to jdem, říkala, že zavře psa, abych mohla v klidu projít. Já, velká milovnice psů, jsem jí přesvědčila, že to není nutný. Měla jsem bejt ticho, ušetřila bych si pokus o znásilnění:D Ale zase bych neviděla, jak se pes vrhá po mojí slunečnici (člověk by čekal, že ho bude spíš zajímat ta krabice s pizzou, ehm.).
Pak jsme byly na poště (a před náma stál kluk s nápisem Bezdrátový internet na tričku!) a na jídle (moc dobrý maso a točená kofola <3) a pak jsme seděly a drbaly, a jedly, a spaly, a koukaly na seriály (ano, moje nová závislost se jmenuje Gossip Girl) a na Amelii z Montmartru (konečně jsem ten film viděla!) a tak:)
Teda ještě jsme samozřejmě byly na večeři s Amélií (ne tou z Montmartru), která nám nabízela galeon, když si sednem na koně uprostřed rybníka (btw, co to vlastně je, ta americká limonáda?:D) a na obědě u babičky (a cestou jsme dostaly zmrzku zadarmo a viděly jsme úžasný sochy) a občas si zpestřily den dalšími pokusy o znásilnění, ale to že jsem málem sežraná a znásilněná Johnym Walkerem vás stejně nezajmá:D Ale vlastně jsme se zkamarádili, jenom mu občas hráblo a pak děsně roztomile dupal předníma packama. A dělal, eh, zajímavý pohyby:D
A dneska, než jsem odjížděla, jsme uvařily tohle:
Závidíte? Máte co, bylo to moc dobrý!

A pak vystoupíte v Pardubicích z vlaku, a jdete domů, a tam nikdo není, a vám se strašně nechce druhej den vstávat... ale to už je jiná záležitost:)

PS: Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale mám tě ráda;)

Bridge over troubled water

Na tuhle písničku poslední dobou často myslím. A pak ještě na tuhle. Možná je to tím, že mám chuť pálit mosty, psát dopisy na rozloučenou a mizet. Ale vím, že to nikdy neudělám, protože vím, že bych toho v další minutě litovala.
Vůbec si teď připadám nějak divně, taková zacyklená, ztracená a celkově rozbitá, potřebovala bych opravit. To je tak, když vám zmizí ze života někdo, kdo tam byl, co si pamatujete a pak prostě zmizí, bez jedinýho slova rozloučení, vysvětlení, zmizí. Tři roky o něm neslyšíte a pak se zničehonic začnete bát, že vám zase vtrhne do života a rozbije ho na kousky. Ne že by byl nějakej důvod, proč bych se měla bát, ale minule to taky bylo po třech letech... no říkám, zacyklená a zamotaná, neuměl byste mě někdo rozmotat?
Taky jsem si vybrala dokonalej byt, kterej si půjdu prohlídnout a pak si podle něj nechám postavit maják na pobřeží v Litvě. Teda pod zemí. Krtci totiž nemají majáky, a tak určitě nějakej budou potřebovat. Pod zemí mi bude fajn. Takže až mě někdy v budoucnu budete shánět, rozkopejte litevský pobřeží. Pokud teda neumřu a nezapomenu vám to dát vědět:D (Kdybyste mě na tom pobřeží nenašli živou a stejně mě postrádali, tak asi shánějte Pískomila, Claire na něj má číslo, ten by měl vědět, co se mnou je:D)

Čekám komenty, jak bych vám chyběla:D

Jak se plní sliby

Když jsem ještě neměla jak, tak jsem dycky slíbila někomu něco vyfotit a ukázat. Takže teď to plním:)

Můžete vidět úzetka (to je pro ty, co nevědí, o čem to vždycky mluvím), pak moje zvířectvo na poličce, moji úžasnou obloženou postýlku, můj stůl (to je ta věc pod tím nánosem věcí) a vůbec celej můj nepořádek, protože já jako správnej inteligent zvládám chaos.
Jenom se tenhle spot nesmí dostat do rukou našim:D Obávám se, že maminka by mi byla schopná jet do Brna uklidit. A ano, slíbila jsem, že vám vyfotím ty šaty, co jsem měla na Lišce Bystroušce, a mám je vyfocený, ale musím přijít na to, jak je otočím (jediná správně otočená fotka je ta, kde jsem v těch šatech já, ale tu vám neukážu:D)

Jak jsem se zbláznila

Většina lidí má apríl jeden den, totiž prvního dubna. Já osobně apríl nemám vůbec ráda, protože je to den před mýma narozeninama (čímž vám nenápadně sděluju, že dneska mám svoje další narozeniny a že to nesu rok od roku hůř, takže na mě buďte milí), a většině lidí přijde vtipný vyvádět mi apríly typu "měl jsem pro tebe super dárek, ale cestou mi ulít/utek/snědl jsem ho".
Nicméně já mám apríl už někdy od soboty, protože od tý doby se kolem mě dějou divný věci.
Ano, začalo to divným sobotním ránem. Byly doby, kdy jsem se o podobný náhody musela těžce snažit a stejně to nevycházelo. Příště pojedu dřívějším vlakem, slibuju.
Claire říkala, že kdybych byla na svým majáku na litevským pobřeží, tak bych se zbláznila. V neděli svoje tvrzení opravila. Prej ten maják nepotřebuju.
Prostě mi v neděli hráblo, a od té doby to se mnou jde z kopce:D Tu věc, co jsem udělala v neděli večer tu rozebírat nebudu, jenom podotýkám, nebyla jsem opilá! (A nebyla jsem opilá, a nebyla jsem opilá ani v noci z úterý na středu, nevěřte Claire, která vám bude tvrdit opak!)
Viděli jste už bláznivý trolejbusy? Já jo, v pondělí jsem se kvůli nim málem nedostala včas na nádraží a následně do Brna. Jo, mělo mě varovat, že nám doma blikaly všechny spotřebiče.
Ty nový dětičky, co mám na agličtinu, jsou nějaký přítulný. Nejen že se mi věšej na stůl a lezou mi po klíně, ale i kapustňák na ně má nějakej opačnej efekt. Minule jsem je s ním strašila, a teď se po něm ptaly, a že je škoda, že nepřišel. (Jako by chudák mohl přijít, když nemá nohy.) Nebo prostě neumím strašit malý děti.
V úterý to pokračovalo, když jsem se doplazila na přednášku, abych tam vyřešila problém s knížkou na fildě, kterou si půjčila kamarádka, ale já si ji chtěla přečíst, takže jsem si ji půjčila od ní, a že ji pak vrátím. Mno, já ji vrátila, ale jelikož knihovna na fildě má divnej systém, tak oni nepochopili, že jsem ji vrátila, a Adélu upomínali o její vrácení. Ještě že ona je od rány a nevadilo si s nima psát výhrůžný maily:)
Večer jsme chtěly jít s kamarádkou poctit Livingstone svou ctěnou přítomností (usoudila jsem, že po propařený noci by se mi nemusely zdát divný sny typu držení někoho za ruku na pohřbu.), ale nebylo nám přáno. Možná to bylo tím, že bylo úterý a ne středa, a že to byl poslední v měsíci, ale nikde nikdo nebyl. Ani v tom Livinu se nic nedělo. Tak jsme s kámoškou skončili u menšíka na láhvi červenýho. Chtěly jsme Rulandské modré z Mutěnic, ale měli jenom Znovín, a nakonec neměli ani to Rulandské, a tak jsme pily Frankovku:D. A pak jsme se šly projít na Mendlák:D Závěrů z večera je několik:
1) Dostanu náušnice! (Iveta si je koupila v sadě s nějakejma černejma, a tyhle jsou fialový a prej moc šílený na to, aby je nosila )
2) Budu chodit hrát bambington! (Každou sudou středu v osm ráno:D Ne, nebyla jsem opilá.)
3) Dlužím Ivetě 90 korun. (Neměla nazpátek:D)
4) To červený světýlko je svině mrňavá:D

Včera jsem byla venčit Kalirku, takže kdyby jste slyšely o tom, jak se podvečerním Brnem potulovaly dvě individua, mávaly vlaječkama z Mekáče a zpívaly písničky z pohádek, tak to jsme byly my dvě. Všechny kašny jsou naštěstí ještě vypuštěný:D Dostala jsem žlutou cestovní lžičku a vidličku<3.> Závěry z oslavy apríla:
1) Vlaječky ve vlasech jsou dobrej nápad, jak upoutat pozornost.
2) Když si začnete prvního dubna na ulici zpívat koledy, lidi, co jdou před váma, zrychlí.
3) Když se hodně moc usmějete hrudníkem na prodavače zmrzliny, dostanete kornoutek navíc.
4) Plyšová propiska mi ve vlasech sluší mnohem víc než vlaječky z mekáče:D
Na moji spolubydlu leze jaro. Dneska strávila asi hodinu tím, že se bavila představou, že jsem těhotná. (Nejsem. Byla by to děsně blbá náhoda:D) Dokonce si už vymyslela, koho pozve na netradiční rande s vožením kočárku. Pak toho nechala, když jsem jí řekla, že by s tím dotyčným pak asi nic nebylo, protože půjčit si dítě je nejlepší antikoncepce.
Děkuju všem, co mi popřáli, i těm, co to ještě udělaj:)

Na nostalgické vlně

Včera cestou z práce jsem si úplně vzpomněla na tuhle písničku. Uhlíře se Svěrákem jsem jako malá strašně žrala, nutila jsem rodiče, aby mi nahrávali každou Hodinu zpěvu, tehdy ještě na kazety na magneťák, protože video jsme neměli, a nejsem si jistá, jestli tehdy vůbec bylo:D A tímhle mě strašně provokovali:) Naši se mnou vůbec dělali nejrůznější vopičárny, to víte, jedináček:). S Pískomilem už se tolik cirátů nenadělalo:) Taky jsem strašně žrala Gumídky a tohleto:). Na Sport Billyho jsme si dokonce hrály s jednou holčičkou ve školce. Já byla ta blondýna, co jí dycky zachrání, odmítala jsem bejt kluk. Dokonce jsem měla období, kdy jsem všechny plyšáky s klučičíma jménama přejmenovávala na holčičí, takže z Pepy byla rázem Klárka a tak. Já jsem byla prostě divný dítě, ačkoliv to nebylo vidět teda, protože maminka si zakládala na tom, že mi česala dva culíčky a oblíkala mě do okanýrkovanejch a omašličkovanejch zástěrek (Akorát jsem teda měla plný kapsy kamenů). Prostě taková roztomilá holčička, co si vymejšlí fantasmagorie. Pamatuju si, jak jsem chodila s dědou na houby a vykládala mu o Houbový královně, nebo o něčem, na co jsem si zrovna hrála. Nutno podotknout, že jsem si na to hrála vždycky sama, ostatní děti mě vždycky spíš rušily, protože kdo jim to měl pořád vysvětlovat, žjo. Možná se nelze divit babičce, že když po šesti letech přišlo normální akční dítě v podobě bratránka, kterej byl pravej opak, chvíli neposeděl, zatímco mě dycky našli tam, co mě nechali, šla jsem automaticky na druhou kolej. Musím se přiznat, že jsem to babičce neodpustila do smrti. Její.

Řekla jsem si, že je strašná škoda, jak se vůbec neposílají dopisy, takže to poslední asi dva týdny napravuju. Kdo ještě nedostal dopis od Felisky a horoucně po něm touží? Jenom teda nečekejte žádný opěvování vlastní osoby, takový věci už nepíšu.

Jsem hrdá na svoje zvířátko, protože natočilo se spolužákama tohle video, a ví, co je to kapustňák. Taky dostalo poznámku za účst v křídové bitce. Teď experimentuje s granulovaným čajem a citronem, ptá se po prsatý ženský na titulní stránce a dělá mi svačinu (se slovy "že seš to ty...tak mi nic jinýho nezbejvá"). Doufám, že to čertstvě uklizená kuchyň přežije ve zdraví. A prej mi večer zazpívá ukolébavku!

Na Apríla jdu venčit Kalirku. Nejdeme trapně slavit vlastní narozeniny, ale Apríla. To je stylový. Kdo znáte Kalirku, víte, že by byl hřích s ní na Apríla nikam nejít.

A nakonec se cyklicky vracím na začátek. Poslechněte si písničku, a važte si lidí kolem sebe, dokud tam jsou, protože pak by se vám mohlo stát, že se rozhlídnete, a oni budou pryč.

:)

Chyběla jsem vám?

Čím dál víc mě udivují rozdíly v myšlení mém a v myšlení těch divnejch stvoření, co mají něco navíc a něco jim chybí, prostě toho divnýho plemena. Zvířátko balilo na lyžák. Podruhé během měsíce, člověk (ehm, ok, ženská) by čekal, že to bude brnkačka. Nebyla. Já teda tvrdím, že by to zvládl, a když ne teď, tak za rok... pokud by něco zapomněl, předpokládám, že by si to pamatoval. Mamina byla jiného názoru (jako ostatně poslední dobou vždycky) a rozhodla se, že zvířátku pomůže. Pomoc vypadala tak, že se postavila doprostřed pokoje, ukázala na nástavec, kde máme přeskáče, a zavelela "sundej si boty a dej je na dno krosny". Zvířátko sundalo pantofle a dalo je na dno krosny. (Teď se máte zasmát.) Takže to, co já jsem zvládala za půl hodiny i s hledáním věcí, zvířátku za asistence maminy trvalo třikrát tak dlouho a obě strany to stálo třikrát tolik úsilí.

Btw, co je divnýho na tom, když potkám spolužáka, kterýho jsem tak někdy od druháku, kdy jsme spolu byli pouštět draka na Palačáku, neviděla, a zeptám se ho, jestli ještě žije? Přijde mi to originálnější než "jak se máš". (Jinak, už jste slyšeli historku o tom, jak se mě tento spolužák na semináři z občanského práva zeptal, co dělám po semináři, a když jsem mu sdělila, že mám jenom dějiny soukromého práva, tak mě začal přemlouvat, ať s ním jdu pouštět draka? Neslyšeli? Tak už ji znáte, dobře vám tak.)

Až umřu a budu mít pohřeb, nepouštějte mi tam Yesterday, nebo budu brečet, děkuju.

K tomu nadpisu, abych předešla případným nedorozuměním, nechci slyšet nic takovýho jako "tys někde byla?", prostě jsem dlouho nic nenapsala, a teď chci slyšet ujištění, jak jste rádi, že můžete číst moji fungl novou slátaninu:P

A možná bych měla přestat poslouchat ty koledy.

Zajímá Vás jak se mám? Tak se mě někdy zeptejte, povykládám o sangrii.

Postřehy odjinud II aneb V Praze je blaze

V Praze nejezdí trolejbusy, ale Monny má vystudovanou dopravku, takže ví, jak vypadají.

Na jezdicích schodech se stojí vpravo, aby vlevo bylo volno pro ty, co strašně spěchají.

Když se zastaví jezdicí schody, musíte se držet madel, aby vás to nesmetlo, až je spustěj.

Kostel Cyrila a Metoděje v Resslově ulici nevypadá moc jako kostel.

Eliza má 3 kočky, jedna je přítulná, druhá se otrká a třetí možná vyleze z pod postele. Elíza má tři kočky, tudíž černý tričko a černý kalhoty nebyl zrovna super nápad.

Když se s váma zastaví řetízák v 50 metrech, není to sranda. Ještě menší sranda to je, když ti chlapci od kolotoče neustále lezou pod konstrukci a mají starostlivé výrazy. Ale aspoň se Ineska s Oříškou pěkně povozily:D

Ineska je nepřehlédnutelná. Teda její blonďatá hříva. Našly jsme ji i na tom řetízáku v nehorázný vejšce!

Elizina maminka výborně vaří. Její segedin byl rozhodně lepší než můj guláš. A její tousty byly taky mňam!

Všichni mají tendence mě pořád něčím krmit. Vypadám jako, že potřebuju nakrmit?

V sobotu odpoledne mají čajovny zavřeno. Jediná otevřená je plná. (Nebo to byla jediná, kterou jsme našly?)

Když máte zpoždění, sveďte to na metro!

Aaano, byla jsem v Praze, a bylo to fajn:) Děkuju Elíze za azyl:-*
Příště ale nikam nepojedu, protože mi maminka opět uklidila skříň, zatímco jsem byla pryč... a tentokrát se nevyhla ani batohům a kabelkám. A teď mě omluvte, jdu snídat svačinu, co jsem dostala včera na cestu:)

Chlupatý minisněhulák, adventní věnec a hitparáda

V neděli u mě byla Ada. Teda ona jenom tvrdí, že jela za mnou. Ve skutečnosti jela vykoupit kamínkový bonbony do stánku na nádraží. Což se jí nepovedlo, protože v pondělí jsem tam troje koupila. Už je nemám, jedny jsem rozdala a dvoje spapala v práci, když jsem se uklidňovala po tom, co jsem jednomu tatínkovi vysvětlovala, že kurz jeho dcery skončil před týdnem a že není můj problém, že on to neví. A že skutečně žádná výuka nebude. A že mě opravdu nezajímá, že on se žene z práce, aby dcerku dopravil na angličtinu. A že je víceméně jejich problém, že minule a předminule bez omluvy chyběli a tudíž se k nim informace o konci kurzu nedostala.

Při příležitosti Adiny návštěvy (po tom, co se pozdravila s myčkou, snědla poslední borůvky, co v létě nasbíral děda, prohlásila "tak sis mě zašpinila, teď si mě umeješ?" a pak mi zašpinila mejdlo, v jehož snědění jí zabránil fakt, že je magnetický, zneuctila tabuli a zatvářila se divně nad mým prvním gulášem) jsem si všimla, že máme na stolku adventní věnec. To jsme ho nezapomněli uklidit, to jsme v předstihu.

Včera (teda jakože předevčírem, mno, znáte moji teorii dnů... dokud nejdu spát, je dneska, až se vzbudím bude zítra... prostě v pondělí) jsem dojela do Brna za krásnýho chumelení. Mám ráda Brno a mám ráda chumelení, i když pak mám poďobkaný brejle a mokrý rukavice. Teda ty jsem samozřejmě měla mokrý z toho, jak jsme stavěli sněhuláka. Minisněhuláka. A jak jsou ty rukavice chlupatý, tak to byl minisněhulák se žlutejma chlupama. Možná tam ještě stojí. Nevím kam se dívá, protože jsme mu nestihli udělat obličej. Co taky chcete za 27 minut i s procházkou stihnout. Ale sebekriticky přiznávám, že mu to slušelo. Tomu sněhulákovi.

Hitparáda reakcí na zoufalý vzkaz kdekoliv vypadá nějak takhle: (Od nejlepší k nejhorší)
1. včasná starostlivá reakce
2. včasná jakákoliv reakce
3. žádná reakce
.
.
.
(dlouho nic)
.
.
.
xx. pozdní jakákoliv (i starostlivá) reakce

Mrznout má ještě týden!

tak jo:)

Tohle je moje esej do Literárního semináře:) Ansí ji asi moc nepochopila, ale Makrelce se líbila, tak, že je ten Valentýn (kterýho samozřejmě neslavím, proč taky:) I když se mi líbilo, jak včera Monny říkala cosi o tom, že ho prostě oslaví sama se sebou, protože to má ráda... Jenže já samozřejmě slavím konec zkoušek, že:))

Tehdy a teď

Seděla ve vlaku, pozorovala ubíhající krajinu a přemýšlela nad tím, že je škoda, že letos nebudou bílé Vánoce. Vlastně už dlouho nebyly, řekla by, že tak sedm let.

Pospíchala zasněženým městem ke kinu. Nechápala, proč jim na tenhle poslední den před Vánočníma prázdninama nemohli dát volno, když stejně jdou na nějakej stupidní film do kina. Ale doufala, že to snad nějak přežije, a pak už bude až do ledna volno. A hlavně, odpoledne se po 14 dnech konečně uvidí se svým miláčkem. Vlastně měla docela dobrou náladu, je bílo, mrzne, takže sníh snad vydrží i do Vánoc a je poslední den školy…tak proč by měla být smutná?

Tdn, tdn, tdn, tdn… rytmické drncání vlaku ji skoro uspalo. Pravda, v noci toho moc nenaspala, z vánočního posezení nad svařákem se vrátila pozdě, a pak musela ještě sbalit věci a uklidit. Moc se jí nelíbilo, že se vrací skoro na tři týdny domů k mamince, ale docela se těšila na ten servis, co jí doma čeká. Určitě už se tam na ni těší. Jen kdyby ten sníh napadl, aby byla ta správná vánoční atmosféra.

Kino konečně skončilo, takže nedočkavě zapla mobil v očekávání přívalu zmeškaných hovorů a esemesek od miláčka. A ono nic. Asi jejich akademie ještě neskončila. Zkřehlými prsty tedy vyťukala esemesku.
„lasko, my už skončili, jak si na tom ty?“
Jenom doufala, že odpověď přijde brzy, potřebovala vědět, kdy se uvidí, tak strašně se na to těšila.
Odpověď nepřišla esemeskou, ale mobil se rovnou rozezvučel příchozím hovorem.
„Ahooooj, kočko, my už skončili dávno, jsme s klukama v hospodě, přijď sem za náma, bude sranda!“
To se jí zrovna moc nelíbilo, hospody neměla v lásce a miláčkovy kamarády taky moc ne.
„No tak, miláčku, víš že já na to moc nejsem, uvidíme se jenom sami, jo?“
„A tak jo, ve čtyři jo?“
Odkývala by mu v té chvílí cokoliv, jenom když jí slíbil, že se konečně po takové době uvidí. Zahnala špatnou předtuchu a začala přemýšlet, co si vezme na sebe, aby nezmrzla a aby jí to slušelo.

Vlak vjížděl na nádraží. Vstala, aby si posbírala své věci a připravila se k vystupování. Věděla, že to bude muset táhnout až domů sama, a v tu chvíli ji docela zamrzelo, že není nikdo, kdo by na ni čekal na nádraží a pomohl ji s věcma. Vystoupila na vylidněný nádraží a s nostalgií si vzpomněla na Brno, které právě opustila, a které bylo vylidněné úplně stejně, jenom to tam působilo tak nějak…líp. Na okamžik ji přemohl stesk nejen po Brně, ale rychle zamrkala, zahnala ho a vydala se domů.

Bylo půl čtvrté, měla nejvyšší čas vyrazit. Ještě se zkontrolovala v zrcadle, byla se sebou docela spokojená, tak vyrazila. Měla v plánu zařídit ještě poslední vánoční nákupy, neměla dárek pro bráchu, takže doufala, že miláček nebude mít jiné plány. Taky byla trošku nervózní, v kabelce měla malý balíček v zeleném papíře převázaný oranžovou stužkou a nevěděla, jestli vybrala dobře, jestli se dárek bude líbit. Očima popoháněla auta na silnici, aby zrychlily, aby mohla být co nejdříve se svým miláčkem. Když konečně dorazila na místo, byla trošku zklamaná, že tam ještě není, přeci jen, už bylo pět minut po čtvrté…

Když se doplazila s veškerou bagáží domů, byla ráda, že si může sednout. Maminka ji samozřejmě nadšeně přivítala, a hned ji ponoukala, ať si zrovna vybalí, čisté věci uklidí, špinavé dá do prádla… jako by to tak nedělala vždycky, když přijede domů. Povzdechla si, a šla otevřít skříň.

Bylo už skoro dvacet minut po čtvrté, když se konečně objevil. A nebyl sám. Přivedl s sebou zrovna toho kamaráda, který ji nejvíc nesnášel a kterého nejvíc nesnášela ona. Zůstala jenom nevěřícně zírat.
„Co to? Co on? Proč? Já myslela…“
„No co, jdeme nakupovat ne? Tady kamarád půjde s náma.“
Ne, tohle si přece nemusí nechat líbit. Proč vodí na rande zrovna tohohle kamaráda? Neměla slov. Jenom se otočila a šla pryč. Ani jeden ji nemusí vidět, jak brečí.

Otevřela skříň a zůstala jenom zírat. Už zase. Zase ji má uklizenou. Takže zase nic nenajde, aspoň tak čtrnáct dní. Jenže, vlastní matce vynadat nemůže. Takže dělala jakoby nic, a uklidila si čisté věci, co přivezla z Brna. Špinavé šla dát do prádla, přesně podle pokynů.

Celý zbytek dne čekala, že jí zavolá nebo napíše, že se jí omluví, že to přeci jen tak nepřejde… Napsal. Poměrně nevybíravými slovy jí napsal, že tohle byla poslední kapka, že s ní končí, protože nemá smysl pro humor a neumí se bavit. Ani mu na to nic nenapsala. Jenom si vzpomněla na malý zelený balíček převázaný oranžovou stužkou, co má v kabelce, a na slova básničky, co jí poslal, a nebylo to tak dávno.
Není sudá, není lichá,
Není žal ani pýcha,
Není peklo ani nebe,
Není nic, bez Tebe.
Zbývaly tři dny do Vánoc.

Když si vybalila, přišla za ní do pokoje mamka s košíčkem věcí, které našla při úklidu, a které si má laskavě roztřídit a někam uklidit. Na vrhu vévodil malý zelený balíček převázaný oranžovou stužkou.
Zbývaly tři dny do Vánoc.

Co to jako je?

Pondělí:
Možná je to tím, že jsem od čtvrtka prakticky nic nejedla (ve srovnání s obvykle), nebo tím, že ujíždím na týhle písničce (a na týhle a týhle taky), možná tím, že jsem zase začala víc nosit sukně, nebo tím, že se těším na středu a na zítra a na víkend, co bude za 14 dní, protože pojedu do Prahy, ale připadám si, jako bych se probouzela ze zimního spánku. Kterej musel trvat několik let. Dneska se celý den usmívám. A poprvé za dlouhou dobu můž poslouchat Abbu, aniž bych měla tendence jít drhnout koupelnu. A uvázala jsem si do vlasů modrej šátek, kterej jsem měla naposled, když jsem ve druháku na podzim byla pouštět draka na Palačáku. A když jsem přijela do Brna, šla jsme z nádraží pěšky. Skoro až na privát. Stálo mě to deset korun, protože jsem potkala úžasný žlutý chlupatý rukavice. A v podchodu se chodím dívat na jeden úžasnej žlutej chlupatej svetr.

Středa:
Včera chumelilo! Jsem byla jak sněhulák! Ale strašně se mi líbilo sedět v kavárně v knihkupectví, prohlížet si knížku s fotkama z Paříže a pít horkou hrušku. A jsem moc ráda, že jsem do tý Paříže jely.
Dneska mám poslední zkoušku. Doufám, že to dobře dopadne, i když kvůli ústní části asi nestihnu sraz tak, jak bych chtěla. Ale nevím, jestli si můžu dovolit nejít na ústní část a přijít tak o půl stupně... a nechci riskovat vyhazov, protože už mám naplánováno, jak zítra utratím hříšný peníze za knížky. A to nechci dělat, dokud nebudu mít fakt volno, protože se znám.


Taky se usmívejte!

Chci spát!

Proč nemůžu spát, když chci? Posledních pár dnů se mi doma blbě spí. Buď se budím zimou nebo horkem, nebo je mi tak všelijak jako zrovna teď. A to bych se měla učit. Jenže myslím na milion věcí a hlavu z toho mám taaakovouhle. Ale příští týden udělám správu proces a pak budu asi tak deset dní spát.
Odpoledne mám sraz s Makrelkou, kterou jsem neviděla od novoročního rána, kdy jsem se s ní loučila v jejich, řádně posilvestrovsky vypadajícím, bytě a obě jsme připomínaly mrtvolky. Tak si říkám, jak na Nový rok, tak po celý rok? Poslední dobrou se mi totiž stává, že mě někdo potká a první, co mi řekne je "ahoj, ty vypadáš mrtvě". Jestli tohle přísloví platí, tak teda potěš koště. To mě čeká pěknej rok. Ale zase, to by se mi mělo spát dobře ne? Když jsem celej Novej rok prospala...
Včera jsem dělala zkoušku z pozemku, začínala nehorázně brzo, v půl devátý:D Když jsem přišla do třídy, chtěla jsem se optat, zda jsem správně, ale pak jsem koukla na množství zákonů, který měl každej před sebou a usoudila jsem, že jsem správně. A pak tam ze sebe začal takovej aktivní kolega chrlit znalosti podložený číslama paragrafů, tak jsem si říkala, jestli si zase nemám pobalit svá úzetka a jít. Nicméně jsem zůstala, a dobře jsem udělala. Protože nakonec jsem nejlepší test měla já, což mě ve finále zachránilo od vyhazovu. Neboť jsem si vytáhla restituce, a ačkoliv si přesně pamatuju, jak mě z toho Albert v úterý zkoušel, neřekla jsem skoro nic. Takhle zmateně jsem u zkoušky už dlouho neblekotala. Naposled snad v září u obchodu. Každopádně, i trojka je zelený políčko, a já jsem ráda, že ji mám, učit se to znova by se mi fakt nechtělo.
A už od soboty mě brní malíček na levý ruce. Nevíte proč?
Mimochodem, co říkáte na téma Zákon na ochranu republiky z roku 1948?:) Líbí? Mně jo:D

Krizový den - pokračování

Chtěla jsem dělat haura a chtěla jsem si Pardubickou kartu nabít ze svýho - jsem velká holka, a nepotřebuju víc peněz, než mi i tak naši dávají přece. Ne, nepřiznám, že jsem neustále švorc. Jenže jsem to nějak furt odkládala, až jsem na kartě měla asi 13 korun. Takže jsem se dneska vypravila do města, že si kartu dobiju (z peněz od maminy mimochodem). Zavolala jsem tatínkovi, ať na mě v práci počká, abych se zpátky svezla s ním a vyrazila. Nastoupila jsem normálně do autobusu, žjo, chci si disciplinovaně pípnout a ejhle, přiložím peněženku a nic. Hledám kartu, a nic. Pak jsem si vzpomněla, že mám druhej kabát. (Jinak, kdyby vás zajímalo, tak mám kabáty dva, přičemž ten první jsem si musela koupit, protože ten první už nebyl podle maminy nositelnej. Tak jsem si koupila kabát, a pak si jednou vzala ten starej, a mamina se strašně podivila, proč ho vlastně nenosím, když mi tak sluší... to jen tak na okraj.) Pardubická karta samozřejmě byla v druhým kabátě. Takže jsem zase vystoupila, a šupajdila domů. Na druhý pokus už jsem do města dorazila, kartu si nabila, zaťukala tatínkovi na okno, ať mě ráčí pustit dovnitř (všímáte si, že tohle dělám poměrně často?), a jeli jsme zas domů. Přes Obi teda, kde jsme okukovali palubky (takový dřeva na strop do ložnice prej), já se pak nechala vysadit u Kauflandu, kde jsem měla koupit ovoce a zeleninu. Byla jsem zděšena z toho, že tam mají už Velikonoce, v lednu, chápete? Jestli se mi tak, jako poslední dobou, bude dařit i nadále, tak se zítra v tom bazénu utopím.

Ale furt jsem na tom líp než tatínek. Ten v úterý odešel do práce bez klíčů, bez mobilu a bez oběda. Když šel na "náhradní oběd", nechal tam druhej mobil. Pak zapomněl, že je v práci autem a odešel spokojeně domů pěšky.

Krizový den

Pískomil je na lyžáku a říká se, že třetí den je krizový... mno nevím jak moc měl středu krizovou on, ale já teda dost. Nejdřív to vypadalo nevinně, v úterý večer jsem vyvenčila Kalirku (v čajovně byla moc hezká obsluha, mimochodem, i když to samozřejmě nebyl ani sexy Francouz ani pan Urbánek), a pak jsem se stavila na netu, To jsem ještě netušila, že to mám na dvanáct hodin. Úterý se nenápadně přehouplo ve středu a já si říkala, že je nejvyšší čas jít domů. Mno vážně, fakt jsem to měla v plánu. Než jsem ale stihla opustit lékařskou, zjistila jse, že nemám klíče. Vzhledem k tomu, že jsem Péťu vzbudila svým časně ranním příchodem už v neděli, opravdu jsem si netroufla tahat ji z postele a nutit ji, aby mě pustila domů. Takže jsem si zase sedla a pustila si zbytek Soukromých pastí. Mimochodem, nezkoušejte koukat na víc jak tři v kuse, já jich viděla pět, a myslím, že mi z toho slušně hrabe:D No ale, vzhledem k tomu, že jsem spala prakticky celý úterý, tak jsem v pohodě přežila do devíti, kdy jsem usoudila, že spolubydla už prostě musí být vzhůru, a napsala jí nesmělou smsku, jestli by mě mohla pustit. Nemusím připomínat, že jí to přišlo strašně vtipný. Asi v deset jsem konečně vytuhla a probudila se ve dvě odpoledne, opuchlá a nevrlá, což bylo super, vzhledem k tomu, že mě čekalo divadlo. Nicméně jsem teda ulovila něco k jídlu a začala ze sebe dělat člověka. Když už jsme u toho, je to strašně nefér. Někdo prolítne křovím, a vypadá úžasně, a někdo se snaží jako blbec a vypadá taky jako blbec. Hádejte, do které kategorie patřím já:)
Ale jo, divadlo bylo fajn, nejlepší byly prostě slepice:D Nicméně jsem ráda, že jsem ty lístky měla zadarmo:)
Teď bych se měla učit pozemek, ale strašně se mi do toho nechce.
Hezký den přeju:)

3 v 1

Tenhle spot plánuju už strašně dlouho. Dokonce jsem si 10. ledna napsala koncept, fakt:D Nevěřila bych, že to umím:)

Tákže, proč tři v jednom?
Protože mám v plánu napsat vám takový shrnutí loňskýho roku, pak vám sdělit svoje novoroční předsevzetí (letos jsou celý tři!) a taky napsat první lednovej spot:)
Máte radost?:D

1. Rok 2008
Vlastně by se dal shrnout několika slovy.
Výlety, intriky, zmatky, únava, léto, učení, komunikace, zklamaná očekávání, praxe, kino, Újezd, beton, seznam. Ne nebudu to vysvětlovat:P (Ano, Masáně, to máš za to, že sis loni stěžovala, že je to moc krátký:P)
Chtěla jsem si ještě udělat soukromý vyhodnocení nejlepšího a nejhoršího dne roku 2008, ale u každé kategorie je jich trochu víc.
Nejlepší - dva dny, kdy jsem udělala šílený zkoušky, Obchodní právo a Mezinárodní právo soukromé, no a co, že napodruhý. A pak asi všechny srazy. I ty soukromý. A párty ve Studentský radě!
Nejhorší - hm, když mě poprvé vyhodili od zkoušky, z procesního práva. A pak ty další tři, který si s dovolením nechám pro sebe:)
Děkuju všem, který mě v průběhu roku nechali, abych je otravovala na krbu a štvala je špatnou náladou. Jmenovat nebudu, Vy víte proč:)


2. Slibovaná tři předsevzetí
Nenechat se vyhodit ze školy.
Nezahltit privát věcma.
Nic od nikoho nečekat.

3. Spot
Všimla jsem si doma, že máme špinavou vanu a taky není vycíděná konvice na čaj. Což je ale vlastně dobře, protože to znamená, že už dlouho jsem nebyla tak naštvaná, abych drhla všechno, co mi přijde pod ruku. A taky to znamená, že u nás doma nějak nikdo nemá čas uklízet. Tak jsem utekla do Brna. Ne že by tam větší pořádek, to ani náhodou, i s málem věcí se dá udělat velkej bordel. A navíc, pořádek je pro blbce, že.
Musím se přiznat, že jsem se celej víkend naprosto flákala:) A bavilo mě to. A samozřejmě mě taky bavilo šmírovat toho strašně charizmatickýho a sexy Francouze, se kterým se neustále na lékařský potkávám. I když samozřejmě není tak úžasnej jako pan Urbánek, tak ho prostě chci domů na hraní. Ale do Litvy se se mnou stěhovat nebude. To má vyhrazené pan Urbánek. Ale musím zjistit, jestli si umí zavázat kravatu. Protože jinak bych si ho vzít prostě nemohla.
Zabývali jste se někdy pravdivostí přísloví?
Já nedávno jo, a to "podle sebe soudím tebe". Asi na něm něco opravdu bude. Zjistila jsem, že já prostě od lidí čekám, že budou chovat tak, jak bych se chovala já. A oni to nějak nedělají, a já jsem z toho pak zklamaná... A prostě, už se těším na svůj maják:)
A poslouchám Rednex:)