Ano, oslava proběhla. Ano, přežila jsem to.
A jak to probíhalo?
Celé páteční odpoledne jsme s maminou matlaly pomazánky. 5 druhů. Nivovou, křenovou, česnekovou, křenovou, mletou a máslovo-hořčicovo-sýrovo-žloutkovo-kouskovou do rolády. Ano, po umatlání 5 druhů pomazánek jsme matlaly ještě sýrové rolády.
V sobotu dopoledne jsme 4 druhy pomazánek přesunovaly takovým tím pytlíkem s umělohmotným koncem na rohlíky, to dělala mamina a já na to zodpovědně umísťovala ořechy (na nivové rohlíky), hroznové víno (na česnekové rohlíky), rajčata (na křenové rohlíky) a mandle (na rohlíky s mletou pomazánkou). A pak samozřejmě ještě párátka.
Dokonce mi bylo dovoleno samostatně si vytvořit na hlavě iluzi účesu a obléci se podle vlastního výběru. (Musím se pochlubit, maminka mi v lázních nakoupila hafo oblečení a ani jedno nevypadá jako malý stan...co se to děje?)
V jednu hodinu nám zavolal strejda, že nás nevyzvedne v půl třetí podle původní domluvy, ale už ve dvě. (To brzo no, hlavně přijel asi ve 14.20, tak nevím, jestli mělo cenu nám něco volat...) Naštěstí už jednohubky vypadaly jako jednohubky a roláda byla většinou na rohlíkách, takže jsme to dorovnávali do krabic, a střídavě se strojili a vůbec se ze sebe snažili udělat člověka. Když teda strejda přijel, a my se naskládali i se vším tím jídlem a dárkama do jeho auta za milion a půl (tohle je rozhodně podstatná informace), mohli jsme vyrazit. Do Chrudimi jsme dojeli jako první, když nepočítám tetiny rodiče, kteří tam oxidovali od rána. A pak to začalo... všeobené vítání, ptaní se na školu, na práci, sdělování kdo koho kdy potkal a kdo koho teda pozdravuje a tak... jelikož mě nikdo dva roky neviděl, tak se všichni vrhali na mě, a už to jelo - co brno, co škola, nekecej že si už ve čtvrťáku, no to to letí, a učíš teda angličtinu, a co budeš po škole dělat... s velikou úlevou a s výmluvou, že potřebuju nabít mobil jsem se zašila k bratránkovi do pokoje. Dát mobil na nabíječku mi trvalo asi 20 minut.
Když už jsme se konečně všichni sešli, a dostavil se i děda, tedy oslavenec, shromáždili jsme se všichni v hale, a začalo velké gratulování a obdivování dárků a tak.
Dort co pekla sestřenka byl fakt moc dobrej, pohoštění taky, pak jsme si u bratránka pustili Jedna ruka netleská...no pohoda, asi tak do šesti jsem se zvládla tak nějak všemu vyhejbat. Akorát ne teda tomu vínu, co mi strejda furt nalejval.
A potom to přišlo. V hale kdosi pustil jakousi dechovku a rozhodlo se, že se bude tančit. Já ráda tancuju. Pokud mám boty. (Botama nemyslím svoje pantofle na 8cm šteklích.) Pokud nemám boty, tak ať mám aspoň nějaký kloudný ponožky, ne silonky. Pokud tancuju s taťkou, bráchou, strejdou (i když jeho valčík co se mnou motal doleva, doprava a to tak, že jsem to absolutně nestíhala sledovat stál za to... a pak ten žižkovskej taneček na Šlapeto taky:D) a tak. Ale vadí mi tancovat se strejcem, kterej neumí vést, šlape to jak zelí a ještě na mě mluví střídavě rusky, německy, anglicky a brněnským hantecem, a když zjistí, že mu rozumím jenom tu angličtinu, začne mi kázat o tom, jak bych měla dělat jazyky. Měla jsem chut´mu říct, že kdybych bydlela v Horno Porno, chodila bych na vietnamštinu. Mimochodem, tenhle strejc byl vůbec zážitek. (On je teda zážitek vždycky.) Když se mnou později loučil, cpal mi něco o moravský mentalitě a o tom, že bych se neměla uzavírat před světem. Nepochopila jsem co. A taky mi šlápl na zhnisanej palec, kterej jsem si následně ukopla na schodech, takže jsem oholila spolubydle aloe a kulhám. Valčík, polka a blues ještě šly. Ale představte si svoje rodiče a jejich rodiče, jak tančí charleston. A do toho ještě "parodují" zpěv. (V jejich podání to vypadalo asi tak, že se v hale nějak kroutili, občas vykopli nohou a občas zařvali nějaký slovo z textu písničky hrající z věže.) Ano. Seděla jsem na schodech a nemohla jsem se přestat smát. Větší chudák než já byl už jenom bratránek, kterej bohužel pro něj zrovna chodí do tanečních. Ano, zašití se v pokoji u Gladiátora mu nepomohlo. Ano, každá příbuzná (kromě mé maličkosti a jeho sestry, kterou čekají taneční příští rok) měla tendence zkoušet, co všechno už umí. Ale tohle všechno ještě pořád šlo. Pak, už značně ovínění, pustili Evu a Vaška (ti ale nevyrželi moc dlouho) a Šlapeto, popadali do křesel v hale a začali zpívat. Ano, stejně jako moji adoptivní strýčkové na srazu, uměli pouze první sloku (zčásti) a refrén. Ano, při zpěvu je hudba značně rušila. Ano, pak to vypli a zpívali sami. Po poněkolikátém Vínečku bílém a Hodoníně zpěv ustal a došlo na diskuze o starých Pardubicích (taky poněkolikáté, ale předtím to byli chabé pokusy) ve stylu:
"Pamatuješ jak tam bylo (následuje popis místa)?"
Tázaný odvětí, že pamatuje.
"Tak to už tam dávno není."
Kolem půl dvanácté byli téměř násilím odvezeni nejhlučnější příbuzní a vypadalo to, že teď se bude v poklidu slavit. Jenže naše maminka zavelela, že jedem domů taky. Vezl nás soused policajt. Ano, bylo to zklamání večera. Nejeli jsem domů s houkačkou, ale jeho soukromým autem.
A jak to probíhalo?
Celé páteční odpoledne jsme s maminou matlaly pomazánky. 5 druhů. Nivovou, křenovou, česnekovou, křenovou, mletou a máslovo-hořčicovo-sýrovo-žloutkovo-kouskovou do rolády. Ano, po umatlání 5 druhů pomazánek jsme matlaly ještě sýrové rolády.
V sobotu dopoledne jsme 4 druhy pomazánek přesunovaly takovým tím pytlíkem s umělohmotným koncem na rohlíky, to dělala mamina a já na to zodpovědně umísťovala ořechy (na nivové rohlíky), hroznové víno (na česnekové rohlíky), rajčata (na křenové rohlíky) a mandle (na rohlíky s mletou pomazánkou). A pak samozřejmě ještě párátka.
Dokonce mi bylo dovoleno samostatně si vytvořit na hlavě iluzi účesu a obléci se podle vlastního výběru. (Musím se pochlubit, maminka mi v lázních nakoupila hafo oblečení a ani jedno nevypadá jako malý stan...co se to děje?)
V jednu hodinu nám zavolal strejda, že nás nevyzvedne v půl třetí podle původní domluvy, ale už ve dvě. (To brzo no, hlavně přijel asi ve 14.20, tak nevím, jestli mělo cenu nám něco volat...) Naštěstí už jednohubky vypadaly jako jednohubky a roláda byla většinou na rohlíkách, takže jsme to dorovnávali do krabic, a střídavě se strojili a vůbec se ze sebe snažili udělat člověka. Když teda strejda přijel, a my se naskládali i se vším tím jídlem a dárkama do jeho auta za milion a půl (tohle je rozhodně podstatná informace), mohli jsme vyrazit. Do Chrudimi jsme dojeli jako první, když nepočítám tetiny rodiče, kteří tam oxidovali od rána. A pak to začalo... všeobené vítání, ptaní se na školu, na práci, sdělování kdo koho kdy potkal a kdo koho teda pozdravuje a tak... jelikož mě nikdo dva roky neviděl, tak se všichni vrhali na mě, a už to jelo - co brno, co škola, nekecej že si už ve čtvrťáku, no to to letí, a učíš teda angličtinu, a co budeš po škole dělat... s velikou úlevou a s výmluvou, že potřebuju nabít mobil jsem se zašila k bratránkovi do pokoje. Dát mobil na nabíječku mi trvalo asi 20 minut.
Když už jsme se konečně všichni sešli, a dostavil se i děda, tedy oslavenec, shromáždili jsme se všichni v hale, a začalo velké gratulování a obdivování dárků a tak.
Dort co pekla sestřenka byl fakt moc dobrej, pohoštění taky, pak jsme si u bratránka pustili Jedna ruka netleská...no pohoda, asi tak do šesti jsem se zvládla tak nějak všemu vyhejbat. Akorát ne teda tomu vínu, co mi strejda furt nalejval.
A potom to přišlo. V hale kdosi pustil jakousi dechovku a rozhodlo se, že se bude tančit. Já ráda tancuju. Pokud mám boty. (Botama nemyslím svoje pantofle na 8cm šteklích.) Pokud nemám boty, tak ať mám aspoň nějaký kloudný ponožky, ne silonky. Pokud tancuju s taťkou, bráchou, strejdou (i když jeho valčík co se mnou motal doleva, doprava a to tak, že jsem to absolutně nestíhala sledovat stál za to... a pak ten žižkovskej taneček na Šlapeto taky:D) a tak. Ale vadí mi tancovat se strejcem, kterej neumí vést, šlape to jak zelí a ještě na mě mluví střídavě rusky, německy, anglicky a brněnským hantecem, a když zjistí, že mu rozumím jenom tu angličtinu, začne mi kázat o tom, jak bych měla dělat jazyky. Měla jsem chut´mu říct, že kdybych bydlela v Horno Porno, chodila bych na vietnamštinu. Mimochodem, tenhle strejc byl vůbec zážitek. (On je teda zážitek vždycky.) Když se mnou později loučil, cpal mi něco o moravský mentalitě a o tom, že bych se neměla uzavírat před světem. Nepochopila jsem co. A taky mi šlápl na zhnisanej palec, kterej jsem si následně ukopla na schodech, takže jsem oholila spolubydle aloe a kulhám. Valčík, polka a blues ještě šly. Ale představte si svoje rodiče a jejich rodiče, jak tančí charleston. A do toho ještě "parodují" zpěv. (V jejich podání to vypadalo asi tak, že se v hale nějak kroutili, občas vykopli nohou a občas zařvali nějaký slovo z textu písničky hrající z věže.) Ano. Seděla jsem na schodech a nemohla jsem se přestat smát. Větší chudák než já byl už jenom bratránek, kterej bohužel pro něj zrovna chodí do tanečních. Ano, zašití se v pokoji u Gladiátora mu nepomohlo. Ano, každá příbuzná (kromě mé maličkosti a jeho sestry, kterou čekají taneční příští rok) měla tendence zkoušet, co všechno už umí. Ale tohle všechno ještě pořád šlo. Pak, už značně ovínění, pustili Evu a Vaška (ti ale nevyrželi moc dlouho) a Šlapeto, popadali do křesel v hale a začali zpívat. Ano, stejně jako moji adoptivní strýčkové na srazu, uměli pouze první sloku (zčásti) a refrén. Ano, při zpěvu je hudba značně rušila. Ano, pak to vypli a zpívali sami. Po poněkolikátém Vínečku bílém a Hodoníně zpěv ustal a došlo na diskuze o starých Pardubicích (taky poněkolikáté, ale předtím to byli chabé pokusy) ve stylu:
"Pamatuješ jak tam bylo (následuje popis místa)?"
Tázaný odvětí, že pamatuje.
"Tak to už tam dávno není."
Kolem půl dvanácté byli téměř násilím odvezeni nejhlučnější příbuzní a vypadalo to, že teď se bude v poklidu slavit. Jenže naše maminka zavelela, že jedem domů taky. Vezl nás soused policajt. Ano, bylo to zklamání večera. Nejeli jsem domů s houkačkou, ale jeho soukromým autem.
